Entscheidungsdetail

20 Cdo 2611/2025

Gericht: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2025:20.CDO.2611.2025.1
Datum: 24.11.2025
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

20 Cdo 2611/2025-189 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné COLETTE INVESTMENT s. r. o. , se sídlem v Praze 1, U Bulhara 1611/3, identifikační číslo osoby 04514181, proti povinnému M. F. , zastoupenému JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, za účasti manželky povinného M. F. , zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, pro 115 148 Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn.

12 E 7/2023, o dovolání povinného a manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2024, č. j. 20 Co 299/2024-56, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2024, č. j. 20 Co 299/2024-56, a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 5. 2024, č. j. 12 E 7/2023-43, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7.

5. 2024, č. j. 12 E 7/2023-43, zamítl návrh povinného a jeho manželky na zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. 405, v k. ú. XY, nařízeného usnesením téhož soudu ze dne 1. 12. 2023, č. j. 12 E 7/2023-22 (výrok I), a uložil povinnému a jeho manželce společně a nerozdílně zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II). Soud prvního stupně zjistil, že oprávněná jako úvěrující uzavřela s povinným jako úvěrovaným dne 15.

12. 2021 smlouvu o úvěru, v níž povinný vystupoval jako podnikatel s uvedením svého identifikačního čísla a místa podnikání; předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši 132 000 Kč a čl. I smlouvy obsahuje prohlášení povinného, že je podnikatelem, smlouvu uzavírá výlučně v rámci své podnikatelské činnosti a veškeré poskytnuté finanční prostředky podle smlouvy se zavazuje použít pro své podnikání. Exekučním titulem je notářský zápis sepsaný notářkou JUDr. Věrou Hodějovskou dne 24. 10. 2022 o uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti pro částku 132 000 Kč s příslušenstvím.

2. Soud prvního stupně uvedl, že povinný vystupuje též v dalších exekučních věcech jako povinný z titulu pohledávek plynoucích z podnikatelských úvěrů, jež mu byly poskytnuty coby úvěrovanému. Dospěl k závěru, že povinný nejen vůči oprávněné, ale též vůči dalším úvěrujícím subjektům jednal způsobem, který zakládá důvodné podezření ze spáchání úvěrového podvodu podle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kdy ani v jednom případě povinný neupozornil úvěrující subjekty, že ve skutečnosti nepodniká a potřebuje v rámci nebankovního sektoru získat peněžní prostředky s tvrzenou legendou aktivního podnikatele, jenž potřebuje úvěr pro své další podnikatelské aktivity.

Četnost sjednaných úvěrových smluv podle názoru soudu prvního stupně svědčí o tom, že povinný si cíleně vybíral nebankovní subjekty. Soud prvního stupně dále konstatoval, že manželka povinného musela vědět o transakcích svého manžela a s pravděpodobností rovnající se jistotě povinný v této věci obdržel souhlas s takovým právním jednáním. Uzavřel, že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí není důvodný, neboť kdo jedná způsobem, který vykazuje podvodné jednání, nemůže těžit z vlastní nepoctivosti. Povinný věděl, že jedná protiprávně, neboť v takovém rozsahu jím realizovaná úvěrová jednání, jímž vždy předcházelo ze strany povinného úvěrujícím společnostem sdělení pro poskytnutí úvěru nepravdivých informací, v důsledku nichž byly tyto společnosti uvedeny v omyl, zcela jednoznačně svědčí o jednotícím záměru povinného podvodně získávat peněžní prostředky a následně namítat, že byl do těchto situací úvěrujícími subjekty vmanévrován.

3. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil povinnému a jeho manželce společně a nerozdílně zaplatit oprávněné náhradu dalších nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 300 Kč. Zdůraznil, že povinný neupozornil úvěrující subjekty na zásadně významnou okolnost pro posouzení poskytnutí úvěru a to, že ve skutečnosti nepodniká a potřebuje v rámci nebankovního sektoru získat peněžní prostředky na provoz své domácnosti s tvrzeným příběhem aktivního podnikatele, což vypovídá o neserióznosti a nečestnosti jeho konání.

Povinný nekalým způsobem uvedl oprávněnou v omyl, neboť jí sdělil a vystupoval s ní při jednání jako aktivní podnikatel. Z obsahu spisu nelze dovodit, že by oprávněná svým jednáním uvedla povinného v omyl. Manželka povinného musela vědět, resp. věděla o transakcích povinného, kdy ze získaných úvěrových peněžitých částek povinný měl hradit náklady na domácnost a běžné provozní výdaje. Lze tedy uzavřít, že závazek plynoucí z předmětné úvěrové smlouvy se stal součástí zákonného majetkového společenství. Uvádí-li nyní povinný, že se ocitnul v tzv. dluhové pasti, z níž pro něj podle jím sdělených informací nebylo úniku, odvolací soud nemůže pouze na základě této skutečnosti dovodit či jakkoliv konstruovat příznivější procesní postavení povinného a jeho manželky v tomto řízení.

Ocitl-li se skutečně povinný v dluhové pasti a jsou-li pravdivá – v této části – sdělení povinného, pak měl povinný tuto skutečnost řešit jinak a po poradě s právním zástupcem než uzavíráním nových úvěrových smluv. Soudu prvního stupně proto nelze vytknout, že neprováděl povinným navržené důkazy, které měly prokázat, že se měl nezaviněně ocitnout v dluhové pasti, neboť nejsou pro právní posouzení věci určující. 4. Dovolatelé přípustnost dovolání spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: a) Soudy při posuzování platnosti smlouvy o úvěru nezjišťovaly její faktický účel a vyšly čistě z jejího označení. b) Soudy odmítly pro nadbytečnost provést dovolateli navrhované důkazy, ačkoliv posléze rozhodly v jejich neprospěch. c) Odvolací soud porušil právo dovolatelů na legitimní očekávání, neboť rozhodl jinak než v obdobné věci. d) Soudy nenařídily ústní jednání, ačkoliv nebyly splněny podmínky podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.

9. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2714/2005. 5. K dovolací otázce pod písm. a) dovolatelé poukázali na rozsudek ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, v němž Nejvyšší soud uvedl, že pro posouzení, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem [§ 52 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“)] je v postavení spotřebitele (§ 52 odst. 3 obč. zák.), je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Dovolatelé odkázali též na usnesení Ústavního soudu ze dne 8.

6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21, podle kterého pro určení, zda smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem, není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran, ale je třeba zkoumat faktický stav věci, tj. odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná v rámci své podnikatelské činnosti či nikoli; osoba s živnostenským oprávněním tak může vystupovat v konkrétním vztahu také jako spotřebitel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat pouze tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“.

6. Dovolatelé zdůraznili, že smlouva o úvěru byla ze strany poskytovatele úvěru formálně a účelově koncipována jako úvěr určený pro podnikatelskou činnost povinného, ovšem bez vědomí povinného, který s poskytovatelem vůbec o podnikatelském účelu úvěru nejednal a nežádal o něj. Povinný se v době žádosti o úvěr nacházel v dluhovém kolotoči, který započal čerpáním spotřebitelských úvěrů k zajištění finančních prostředků na běžné výdaje sebe a své rodiny, a tyto úvěry následně vyplácel úvěry dalšími, poskytovanými za horších podmínek a často zastřenými jako úvěry podnikatelské, byť jimi měly být hrazeny dřívější osobní závazky povinného, které s jeho podnikatelskou činností neměly nic společného.

Veškerá komunikace probíhala pouze se zprostředkovatelkou D. P., která povinnému předložila k podpisu formulářovou smlouvu o úvěru a povinnému ani neposkytla časový prostor na prostudování smlouvy. Před podpisem smlouvy ani zprostředkovatelka, ani poskytovatel úvěru nijak nezjišťovali účel čerpání finančních prostředků a nezajímala je podnikatelská činnost povinného; rozhodující bylo pouze vlastnictví nemovité věci, z jejíhož prodeje se oprávněná případně bude moci uspokojit. Povinný neměl možnost jakkoli obsah smlouvy ovlivnit, pouze ji nepodepsat. Soudy nižších stupňů v rozporu s výše uvedenou judikaturou vyšly čistě z označení stran ve smlouvě a zcela odhlédly od jejího skutečného účelu.

Dovolatelé poukázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2009, č. j. 2 As 93/2008-115, podle kterého je to právě poskytovatel úvěru, který musí prokazovat, že se skutečně jedná o smlouvu o podnikatelském úvěru a že coby odborník zjišťoval, jaký druh úvěru má být dlužníku poskytnut. Dovolatelé považují smlouvu o úvěru z důvodu obcházení zákona ze strany oprávněné za absolutně neplatnou, skutečný důvodem byl podle nich úmysl věřitele vyhnout se do budoucna přezkumu smlouvy podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který by znamenal zneplatnění úvěrové smlouvy pro rozpor s ustanoveními na ochranu spotřebitele a rovněž proto, že oprávněná nemá pro poskytování spotřebitelských úvěrů licenci udělovanou Českou národní bankou.

7. K dovolací otázce pod písm. b) dovolatelé uvedli, že soudy obou stupňů v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019) odmítly provést celou řadu dovolateli navržených důkazů, které byly způsobilé prokázat skutečnou povahu a účel smlouvy o úvěru. 8. K dovolací otázce pod písm. c) dovolatelé dodali, že odvolací soud rozhodl v neprospěch dovolatelů v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26.

3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1428/2018, kterým bylo rozhodováno v obdobné věci a z něhož plyne, že pokud je účelem prezentace dlužníka ve smlouvě jako podnikatele zastřít skutečnost, že úvěr se poskytuje spotřebiteli s cílem eliminovat aplikaci kogentně stanovených pravidel na ochranu spotřebitele, a zlepšit tak na úkor dlužníka právní postavení věřitele, jde o obcházení zákonných předpisů na ochranu spotřebitele; o simulovaný právní úkon nejde tam, kde bylo úmyslem smluvních stran dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu nebo jej obchází, ale takový právní úkon je podle § 39 obč. zák. neplatný.

Povinný přitom vylučuje, že by žádal o podnikatelský úvěr a oprávněná ani zprostředkovatelka účel čerpání úvěru nikdy nezjišťovaly, přesto povinnému byla k podpisu předložena smlouva o podnikatelském úvěru, kterou si nemohl dopředu prostudovat či konzultovat. 9. K dovolací otázce pod písm. d) dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že k projednání jejich návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí mělo být nařízeno jednání. V projednávané věci byly splněny podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť předmětný notářský zápis se svolením k vykonatelnosti nemůže být způsobilým exekučním titulem z důvodu, že věřitel nemá na hmotněprávní plnění z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru nárok.

Soudy tak měly nařídit jednání, neboť skutkové okolnosti týkající uzavření dodatku dohody o úhradě dluhu nebyly mezi účastníky nesporné. 10. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. 11. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že u soudu prvního stupně podala návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, a dovolání proto považuje za bezpředmětné. 12. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl.

II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda smlouva o úvěru, jež je podkladem exekučního titulu, je smlouvou spotřebitelskou, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je též důvodné. 13. V projednávané věci je exekuční titulem notářský zápis sepsaný podle § 71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnost (notářský řád), dne 18. 1. 2022 JUDr. Věrou Hodějovskou, notářkou se sídlem v Třebíči, NZ 29/2022, N 29/2022, v němž povinný jako dlužník a osoba povinná, zastoupený na základě plné moci D.

P., uznal co do důvodu a výše svůj dluh ve výši 132 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 15. 12. 2021 mezi povinným a oprávněnou a svolil k vykonatelnosti notářského zápisu. Na základě návrhu oprávněné ze dne 21. 11. 2023 Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 1. 12. 2023, č. j. 12 E 7/2023-22, nařídil podle uvedeného notářského zápisu k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 115 148 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 115 Kč výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech ve společném jmění povinného a jeho manželky – pozemku p. č.

XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, v k. ú. XY. Povinný a jeho manželka se podáním ze dne 19. 12. 2023 domáhali zastavení výkonu rozhodnutí, a to z důvodu, že smlouvu o úvěru, jež je podkladem notářského zápisu, považují za absolutně neplatnou, neboť její ujednání jsou v rozporu s dobrými mravy, oprávněná obešla zákon o spotřebitelském úvěru a nezkoumala úvěruschopnost povinného, kdy povinný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, nikoli podnikatele, jak byl ve smlouvě toliko formálně označen.

14. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 15. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v tom směru, že pro odpověď na otázku, zda je fyzická osoba v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu, potažmo povaha a účel smlouvy. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem (podnikatelem) irelevantní.

Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení „podnikatelské účely“. Úvěrující musí vždy odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, vymezující postavení spotřebitele z pohledu § 52 odst. 2 obč. zák., které je však plně aplikovatelné též v projednávané věci v poměrech zákona č.

89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2666/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1545/2019, ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 158/2021, ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1107/2023, ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 20 Cdo 2852/2024, či ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 20 Cdo 680/2025). 16. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (sám dokazování neprováděl ani nedoplňoval), který zjistil, že povinný v letech 2021 až 2023 uzavřel nejméně 9 podnikatelských úvěrů ve výši od 120 000 Kč do 540 000 Kč a že v předmětné smlouvě o úvěru ze dne 15.

12. 2021 je povinný označen identifikačním číslem, místem podnikání a prohlášením, že je podnikatelem, že smlouvu uzavírá v rámci výkonu své podnikatelské činnosti, že veškeré poskytnuté finanční prostředky se zavazuje použít pro své podnikání a že účelem smlouvy je poskytnutí úvěru k financování jeho podnikání. 17. Dospěl-li odvolací soud na základě uvedeného k závěru, že jde k tíži povinného, neupozornil-li oprávněnou, že potřebuje získat finanční prostředky na provoz své domácnosti a ve skutečnosti sám nepodniká, odchýlil se od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož se důsledně nezabýval tím, zda a jakým způsobem si oprávněná v konkrétní věci ověřila souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním povinného.

18. Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je v tomto směru neúplné, a tudíž (prozatím) nesprávné, Nejvyšší soud (aniž by bylo třeba zabývat se dalšími dovolacími námitkami) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 19. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst.

1 část věty první za středníkem o. s. ř.). 20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 11. 2025 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu