Entscheidungsdetail

26 Cdo 1712/2022

Gericht: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.1712.2022.1
Datum: 07.12.2022
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

26 Cdo 1712/2022-726 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně VALC LEGAL, a.s. , se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9, IČO 60721669, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Valcem, CSc., LL.M., advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9, proti žalovanému M. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Kučerou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, o zaplacení 460.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.

36 C 93/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2022, č. j. 16 Co 240/2021-674, ve znění usnesení ze dne 23. 2. 2022, č. j. 16 Co 240/2021-680, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.632,40 Kč k rukám JUDr. Petra Kučery, advokáta se sídlem v Brně, Příkop 834/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23.

2. 2022, č. j. 16 Co 240/2021-674, ve znění usnesení ze dne 23. 2. 2022, č. j. 16 Co 240/2021-680, potvrdil výrok rozsudku (třetího v pořadí) Městského soudu v Brně (soud prvního stupně) ze dne 19. 5. 2021, č. j. 36 C 93/2003-632, kterým zamítl žalobu na zaplacení částky 460.000 Kč s úrokem z prodlení. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť i když odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu objektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení, je jeho závěr (zpochybněný dovolatelem), že žalovaný nárok je promlčen, v konečném důsledku v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

S ohledem na dobu, za niž žalobkyně požaduje vydání bezdůvodného obohacení (1. 5. 1999 – 31. 3. 2001), posoudil dovolací soud (stejně jako soudy nižších stupňů) věc podle předcházející právní úpravy, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“ ) - viz § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Lze přisvědčit dovolatelce, že objektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 2 obč. zák. nemůže začít běžet dříve než subjektivní promlčecí doba podle § 107 odst.

1 obč. zák. Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo; počátek subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. se váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo ho získal; vyžaduje se přitom skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného. Je tedy zjevné, že ke splnění předpokladů počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst.

1 obč. zák.) nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3573/2020, na něž poukázala i dovolatelka). Odvolací soud vázal počátek běhu promlčecí doby na právní moc rozsudku (pro uznání) o určení vlastnického práva k nemovitostem, které měly být (podle tvrzení dovolatelky) předmětem smlouvy o nájmu. Samotnou právní mocí tohoto soudního rozhodnutí však nemohlo dojít ani ke vzniku bezdůvodného obohacení (a tedy k počátku běhu objektivní promlčecí doby), ani k vědomosti oprávněného, že nějaká (konkrétní) osoba se na jeho úkor obohatila (tedy k počátku běhu subjektivní promlčecí doby).

Podle tvrzení dovolatelky se měl žalovaný bezdůvodně obohatit na její úkor tím, že přijal (v době po uzavření kupní smlouvy o převodu vlastnictví nemovitostí – v roce 1999) nájemné a nevydal jí ho, ačkoliv se ve skutečnosti vlastníkem těchto nemovitostí nestal (kupní smlouva byla neplatná). Pak by bezdůvodné obohacení vzniklo (pokud k němu vskutku vůbec došlo) okamžikem, kdy žalovaný nájemné přijal od nájemce (tedy ještě před rozhodnutím soudu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem). Obstojí však závěr odvolacího soudu, že subjektivní promlčecí doba začala běžet (nejpozději) dne 4.

12. 2000 (a skončila tak 4. 12. 2002), kdy u jednání soudu žalovaný uznal, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně a na základě tohoto uznání byl vydán rozsudek, kterým bylo určeno, že vlastnicí předmětných nemovitostí je žalobkyně (oba účastníci byli vyhlášení přítomni a oba se vzdali práva odvolání). S ohledem na skutková zjištění je koneckonců zřejmé, že žalobkyni již v době podání žaloby (21. 9. 1999) na určení vlastnického práva (a zřejmě i dříve) byly známy všechny skutečnosti, kterými odůvodňovala oprávněnost svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3343/2016). I kdyby však znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srovnej např. rozsudek ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 386/2021), získala až uznáním jejího vlastnického práva, v době podání žaloby (27. 3. 2003) jí dvouletá subjektivní promlčecí doba již uplynula.

Koneckonců závěr odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí doby dovolatelka ani nezpochybnila prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu (nesprávné právní posouzení) a u této otázky také nevymezila řádně přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23.

8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 7. 12. 2022 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu