Entscheidungsdetail

20 Cdo 1935/2021

Gericht: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1935.2021.1
Datum: 12.04.2022
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

20 Cdo 1935/2021-198 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné M.I.B. International special detective force, s. r. o. - v likvidaci , se sídlem v Praze 9, Újezd nad Lesy, Poličanská 1487, identifikační číslo osoby 25659839, zastoupené JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem na Praze 5, Husníkova 2080/8, proti povinné Impello Palma a. s. , se sídlem na Praze 1 - Starém Městě, Bílkova 855/19, identifikační číslo osoby 26399946, zastoupené Mgr.

Danielem Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 2324/26, pro 1 442 248 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 2699/2019, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2021, č. j. 30 Co 25/2021-154 takto: Dovolání se odmítá . Odůvodnění: 1/ Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“ či „obvodní soud“), výrokem I. usnesení ze dne 11. 12. 2020, č. j.

49 EXE 2699/2019-143, zastavil exekuci vedenou na základě pověření obvodního soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. 49 EXE 2699/2019-19, soudním exekutorem Mgr. Janem Vedralem, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 140 EX 00148/19, pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 1 442 248 Kč s příslušenstvím, podle rozsudku obvodního soudu ze dne 26. 4. 2019, č. j. 15 C59/2017-64 (dále „exekuční titul“), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). 2/ Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněné usnesením ze dne16.

2. 2021, č. j. 30 Co 25/2021-154, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 3/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že povinná podala dne 21. 10. 2020 návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), z důvodu, že dne 22. 10. 2020 jednostranně započetla proti exekvované pohledávce svou vykonatelnou pohledávku, která jí byla přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9.

8. 2016, č. j. 18 C 217/2014-155, ve výši 2 920 000 Kč s příslušenstvím a jejíž právní základ představovalo odstoupení od dohody o narovnání uzavřené mezi účastnicemi dne 29. 8. 2013 (dále „pohledávka povinné“). 4/ Takto provedený zápočet pohledávek oba soudy označily za platné a určité právní jednání, v jehož důsledku exekvovaná pohledávka oprávněné zcela zanikla (§ 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále „obč. zák.“, s přihlédnutím k § 3028 odst.

3 větě první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále „o. z.“), což implikuje důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Opačný závěr soudy přijaly s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (konkrétně na rozsudek ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, usnesení ze dne 26. července 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, usnesení ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, usnesení ze dne 29. září 2015, sp. zn.

23 Cdo 1774/2015, a usnesení ze dne 15. prosince 2016, sp. zn. 20 Cdo 322/2016) ohledně oprávněnou namítaného dřívějšího zániku započítávané pohledávky povinné, proti níž oprávněná započetla dne 2. 2. 2017 pohledávku vyplývající ze Smlouvy o kontrolní činnosti (účastnicemi uzavřené dne 1. 3. 2013) ve výši 3 847 800 Kč s příslušenstvím (dále „smlouva o kontrolní činnosti“); v tomto případě se jednalo o právní jednání neurčité (§ 37 odst.

1 obč. zák. s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 věta první o. z.), a tudíž nezpůsobilé vyvolat zánik vzájemných pohledávek (nebylo-li zvláště specifikováno, která pohledávka oprávněné či její příslušenství má být započítána vůči které konkrétní pohledávce povinné). 5/ V rámci posuzované exekuce provedenému platnému započtení pohledávek povinnou nebrání ani překážka věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o. s. ř., protože exekučním titulem přiznané plnění představuje pouze část pohledávky oprávněné ze smlouvy o kontrolní činnosti; její zbylou část v nalézacím řízení však oprávněná neuplatnila, a to právě z důvodu, že takto vymezená část pohledávky měla podle jejího tvrzení dříve zaniknout ke dni 2.

2. 2017 započtením vůči pohledávce povinné. Jelikož předmětem posuzování u nalézacího soudu nebyla okolnost skutečného zániku pohledávky povinné, nejedná se o nárok, o němž by soud již dříve rozhodoval. Na tom nic nemění skutečnost, že nalézací soud o nároku oprávněné rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř., jímž se podle zákonné úpravy presumuje uznání žalovaného nároku. 6/ Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výkladu § 268 odst.

1 písm. g) o. s. ř. ve spojení s nesprávným posouzením § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vztahu k zásadě „rei iudicatae“ , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000. 7/ Dovolatelka namítá, že žalobou v řízení vedeném před okresním soudem pod sp. zn. 15 C 59/2017, z něhož vzešel exekuční titul, vymezila řádně žalobní nárok „všemi rozhodujícími skutečnostmi nutnými k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout“, jehož součástí, jakož i součástí „skutkové věty“, bylo i započtení pohledávky ze smlouvy o kontrolní činnosti vůči pohledávce povinné.

Pohledávku tedy uplatňovala v nalézacím řízení jako celek, ačkoli ji z důvodů výše popsaných ponížila; tím bylo o pohledávce povinné již pravomocně rozhodnuto (povinná její „celý“ nárok uznala), a jejímu použití pro další započtení proto brání překážka rei iudicatae (překážka věci rozhodnuté). 8/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.

1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není (primárně) podle § 237 o. s. ř. přípustné. 9/ Dovolatelka se mýlí ve svém předpokladu (k němuž nelze nalézt argumentační oporu ve znění relevantní zákonné úpravy), že vydáním rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. - jakožto následku zmeškání lhůty žalovaného k podání vyjádření na výzvu podle § 114b o. s. ř. - lze tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech pokládat za nesporná; uvedený účinek totiž nastává pouze v případě vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b o. s. ř.

Nejvyšší soud ostatně v usnesení ze dne 26. října 2021, sp. zn. 33 Cdo 534/2021, vyjádřil jednoznačný názor, že předmětem uznání podle § 153a o. s. ř. je pouze procesně uplatněný nárok (jeho část nebo základ), nikoli (například) právní hodnocení provedené žalobcem v žalobě, skutková tvrzení žalobce nebo prejudiciální otázky. Z toho pro posuzovanou věc plyne, že exekučním titulem bylo rozhodnuto pouze o uznaném nároku, nikoli o pohledávce povinné, o kterou byl oprávněnou (v nalézacím řízení žalobkyní) žalovaný nárok ponížen, tudíž se nestala předmětem nalézacího řízení, nemohlo být o ní pravomocně rozhodnuto s důsledkem překážky věci rozsouzené podle § 159a odst.

4 o. s. ř., a tudíž nic nebránilo tomu, aby byla povinnou později úspěšně proti exekvované pohledávce započtena. 10/ Hlediskem předpokladu přípustnosti dovolání předchozí závěr znamená, že se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a dovolatelka se tak zvoleným hlediskem přípustnosti dovolání míjí. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, jenž posoudil jí provedený zápočet ze dne 2. 2. 2017 jako neurčité, a tudíž neplatné právní jednání, dovolatelka žádný předpoklad přípustnosti podle § 237 o. s. ř. nevymezila, což platí i o důvodu dovolání (§ 241a odst.

1 a 3 o. s. ř.). 11/ Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 12/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 4. 2022 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu