Entscheidungsdetail

28 Cdo 1095/2019

Gericht: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1095.2019.1
Datum: 21.05.2019
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

28 Cdo 1095/2019-176 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce F. B. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, proti žalovanému městu Moravské Budějovice , identifikační číslo osoby: 002 89 931, se sídlem v Moravských Budějovicích, nám. Míru 31, zastoupenému JUDr. Stanislavem Juránkem, advokátem se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 800, o určení, že žalobce je oprávněnou osobou , vedené u Okresního soudu v Třebíči, pod sp. zn.

4 C 116/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2018, č. j. 37 Co 292/2016-95, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Žalobce dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 5. 2016, č. j.

4 C 116/2015-59, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je podle zákona č. 229/1991 Sb. osobou oprávněnou k uplatnění nároku na vydání pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY; současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalobce (dále též jako „dovolatel“) v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně že rozsudek závisí na vyřešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené; co do důvodu dovolání dovolatel napadá závěr odvolacího soudu o nesplnění (neprokázání) předpokladů definovaných v ustanovení § 4a odst.

3 písm. a) až c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud může dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat toliko z důvodů vymezených v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Co do zjištěného stavu věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neprokázal skutečnosti odůvodňující uznání žalobce jako oprávněné osoby ve smyslu § 4 a § 4a zákona o půdě k uplatnění nároku na vydání předmětných pozemků [především neprokázal nabytí držby jeho rodiči ani žádný z dalších předpokladů dle § 4a odst.

3 písm. a) až c) zákona o půdě]. Smyslem ustanovení § 4a zákona o půdě (jehož výklad a aplikace byly pro posouzení dané věci stěžejní) jest přitom uznat i práva osob, jež nemohou prokázat své vlastnictví v souladu s občanskoprávními předpisy, platnými v době, kdy zemědělskou nemovitost získaly. Nevyžaduje tak obvyklé prokázání vlastnického práva původního vlastníka; jinak by totiž dané ustanovení nemělo samo o sobě smysl, protože na základě dokladu o vlastnictví by rozhodl pozemkový úřad podle § 9 zákona o půdě o uplatněném nároku běžným postupem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.

8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 136/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1279/2012). Právní úprava zákona o půdě sleduje co nejširší nápravu křivd, vzniklých na zemědělském majetku osobám, které jej byly v minulosti zbaveny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 385/2003, nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1580/2000). Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.

10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1559/96) z ustanovení § 4a odst. 3 zákona o půdě vyplývají tři samostatné skutkové podstaty, přičemž naplnění kterékoli z nich vede k uznání nároku. Prvá z nich vyžaduje, aby domnělá oprávněná osoba předložila rozhodnutí o dědictví nebo smlouvu, kterou dokládá vlastnické právo, doklad o smlouvě nebo doklad o jiném právním úkonu o nabytí vlastnictví touto osobou nebo jejím právním předchůdcem, nedošlo-li k právně účinnému převodu jen pro nedostatek zápisu do pozemkové knihy nebo evidence nemovitostí [§ 4a odst.

3 písm. a) zákona o půdě]; druhá, aby domnělá oprávněná osoba prokázala, že ve skutečnosti došlo k dělbě užívání nemovitosti mezi spoluvlastníky nebo k výměně pozemků, a k převodu nedošlo jen proto, že nebyl zachován předepsaný úřední postup [§ 4a odst. 3 písm. b) zákona o půdě]; a ve třetí skutkové podstatě se od domnělé oprávněné osoby vyžaduje, aby prokázala, že sama nebo její právní předchůdce měli pozemky, porosty nebo jiný majetek v držbě a doklad o vlastnictví nemůže předložit, protože buď nebylo realizováno zápisové řízení, nebo že došlo ke ztrátě nebo poškození či zničení katastrálních nebo pozemkových operátů [§ 4a odst.

3 písm. c) zákona o půdě]. Uvedené judikaturní praxi se ovšem odvolací soud nikterak nezpronevěřil, ztotožnil-li se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, jenž se naplněním jednotlivých podmínek § 4a odst. 3 písm. a) až c) zákona o půdě řádné zabýval a dospěl k nikoliv nepřiměřenému závěru, že žalobce nepředložil takové důkazní prostředky, z nichž by bylo lze vzít za prokázané naplnění některé z podmínek podle ustanovení § 4a odst. 3 zákona o půdě. V tomto směru nelze shledat napadené rozhodnutí odvolacího soudu excesivním v komparaci s ustálenou rozhodovací praxí výše nastíněnou.

Postup, kdy se odvolací soud zaměřil na zkoumání důvodnosti žaloby zejména z hlediska naplnění předpokladů dle § 4 odst. 3 písm. c) zákona o půdě, považuje dovolací soud za přiměřený rovněž tomu, že skutková tvrzení žalobce neodůvodňovala aplikaci ustanovení § 4 odst. 3 písm. b) zákona o půdě (když žalobce netvrdil, že by došlo k dělbě užívání nemovitosti mezi spoluvlastníky nebo k výměně pozemků, a k převodu nedošlo jen proto, že nebyl zachován předepsaný úřední postup), ani ustanovení § 4a odst.

3 písm. a) zákona o půdě (kdy sám žalobce uvádí, že nemůže předložit doklad o vlastnictví a ani nemá k dispozici nabývací titul právních předchůdců k pozemkům, neboť se nedochoval). Přitom při rozhodování o nároku podle § 4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě zkoumá soud s ohledem na tvrzené okolnosti tohoto případu, zda žalobce nebo jeho právní předchůdce měl předmětný zemědělský nemovitý majetek v držbě, a že nebylo realizováno zápisové řízení (srov. např. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.

8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 136/2003, nebo též stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2035/2005). Jádro dovolání žalobce pak tvoří pasáž „Východiska skutkového stavu a průběh řízení“, v níž dovolatel zejména prosazuje vlastní verzi skutkového stavu (čímž především napadá skutkový stav, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů), o niž pak následně opírá i použitou právní argumentaci. Sluší se pak připomenout i tu rozhodovací praxi dovolacího (i Ústavního) soudu, podle níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst.

1 o. s. ř. není zpochybnění prvního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není). Ač se dovolatel ohrazuje, že mu v daném případě při posuzování nároku domnělé oprávněné osoby orgány státní správy a právnické osoby, na které přešlo vlastnické či užívací právo k nemovitostem, neposkytovaly ve smyslu § 4a odst.

1 zákona o půdě pomoc či součinnost (zejména tím, že by poskytovaly údaje o nemovitostech, např. kopie listin i jiné prostředky, jež mohou přispět k objasnění věci) a v této souvislosti ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení této otázky, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi vyřešena, ve světle dovolací argumentace takto položenou otázku nelze považovat za kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, nýbrž jde o pokračování argumentace dovolatele v rámci jím uplatňované kritiky posouzení naplnění znaků podle § 4 a § 4a zákona o půdě.

Nehledě na to, že žalobce ani neuvádí, jaké konkrétní listiny či jiné důkazní prostředky k prokázání nároku měly mu příslušné státní orgánu v rámci požadované součinnosti poskytnout (vytýká-li, že mu tato součinnost poskytnuta nebyla). A jak již výše uvedeno, v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem ani hodnocení důkazů (k tomu znovu srov. i judikaturu shora citovanou). Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Proti výroku rozhodnutí o nákladech řízení (napadá-li snad dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i v této jeho části) je přípustnosti dovolání zákonem výslovně vyloučena (viz § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/ o. s. ř.), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23.

8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady spojené s podáním obsahově stručného vyjádření žalovaného k podanému dovolání nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .

Rozhodné znění občanského soudního řádu (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první zákona č.

296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej § 243f odst. 3 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 5. 2019 Mgr. Petr Kraus předseda senátu