Entscheidungsdetail

28 Cdo 2950/2017

Gericht: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2950.2017.1
Datum: 27.06.2018
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

28 Cdo 2950/2017-225 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. Š. , B., zastoupené Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI 671, proti žalovanému J. K. , V., zastoupenému Dr. Lazarosem Dimitriadisem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, o zaplacení 168 151 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn.

20 C 27/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2016, č. j. 71 Co 39/2016-184, t a k t o : I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. července 2015, č. j. 20 C 27/2013-157, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit celkem 116 708 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, zatímco výrokem II byla žaloba zamítnuta co do zbylých 51 443 Kč s příslušenstvím) v odvoláním napadeném výroku pod bodem I potvrzen v části ukládající žalovanému zaplatit žalobkyni 61 878 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a ve zbylém rozsahu – co do zaplacení 54 830 Kč s příslušenstvím – změněn tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení vzniklých jeho účastníkům (výrok II) a o nákladech státu (výrok III).

Rozsudek odvolacího soudu je založen na posouzení, že žalovanému vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (majetkový prospěch vzniklý plněním za jiného; § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“) toliko v rozsahu přisouzených 61 878 Kč, kdy žalobkyně vlastními prostředky uhradila dluhy žalovaného vůči třetím osobám, zatímco ve zbylém rozsahu použila k úhradě závazků disponibilní prostředky svěřené jí za tímto účelem žalovaným, a o bezdůvodné obohacení tudíž nejde. Dovoláním napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v části výroku I o zamítnutí žaloby, spolu s akcesorickými výroky o nákladech řízení, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; namítala, že odvolací soud zejména pochybil tím, že žalobou uplatněný nárok neposuzoval jako „jeden celkový peněžitý nárok“ a že po zohlednění žalovaným poskytnutého plnění „na částečnou úhradu závazku A“ (tj. na úhradu jeho dluhů), „odvolací soud nijak neuvažoval o uvolněném závazku B (úhrada nákladů společného soužití účastníků) a tento při posouzení žalobou uplatněného nároku opomněl jakkoliv zohlednit“; v tom žalobkyně spatřuje neúplné a tudíž nesprávné právní posouzení věci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – v řízení o dovolání postupoval podle zákona podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. lednem 2014. Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí dle § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Předně sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu – jde-li o dovolatelkou nastolenou procesní problematiku – nikterak nekolidují ani s oním jediným dovolatelkou v dovolání odkazovaným rozhodnutím dovolacího soudu, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 747/2015, jež spočívá na řešení diametrálně odlišných otázek (konkrétně otázky vážící se k posouzení odpovědnosti cestovní kanceláře podle § 852i obč. zák. i za imateriální újmu, která u zákazníka nastala porušením závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy), než těch, o jejichž řešení jde v tomto řízení.

Ve vztahu k nastolené procesní problematice (totožnosti nároku a jednoty skutku), ačkoliv ani na řešení v této souvislosti nastolených otázek rozhodnutí odvolacího soudu založeno není, sluší se odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž se napadené rozhodnutí nikterak nepříčí a dle níž jde o právo se samostatným skutkovým základem všude tam, kde se jedno právo opírá o jiné skutkové okolnosti, než právo druhé, případně vychází-li z jiného právního předpisu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn.

33 Odo 1708/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2949/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3379/2013). Přitom i v posuzované věci žalobkyně uplatnila právo na vydání bezdůvodného obohacení zakládající se na odlišných skutkových okolnostech (plnění za žalovaného jeho věřitelům, resp. úhrada nákladů jejich společného soužití) a nabyl-li rozsudek soudu prvního stupně – ve vztahu k jednomu z těchto samostatných nároků právní moci (žalovaná je v rozsahu výroku o zamítnutí žaloby ani nenapadla odvoláním) – nemohl být odvolacím soudem v uvedeném rozsahu přezkoumán a o tomto nároku již odvolací soud nemohl rozhodovat (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 738/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2257/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 578/99). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak sice platí, že otázku existence nároku, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, ve vztahu mezi týmiž účastníky soud nemůže v jiném řízení znovu posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn.

25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015), nicméně uvedené se týká toliko otázek řešených ve výroku rozhodnutí, nikoliv otázek, které měly i v předchozím řízení povahu toliko předběžnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.

12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2950/2015). Relevanci z hlediska přípustnosti dovolání neměla by tudíž ani námitka o vázanosti odvolacího soudu evidentně nesprávným „přiřazením“ žalovaným poskytnutého plnění jinému uplatněnému nároku (kdy proti závěrům tam uvedeným – jde-li o rozhodnutí o zamítnutí žaloby soudem prvního stupně co do částky 51 443 Kč – žalobkyně odvoláním ani nebrojila, a tyto úvahy soudu prvního stupně tudíž ani nemohly být předmětem odvolacího přezkumu).

Námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (proti jejich správnosti a úplnosti) pak nevystihují (s účinností od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a nemohou tudíž založit přípustnost dovolání (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), stejně tak jako námitky tvrdící vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst.

3 věty druhé o. s. ř.). Přestože v dovolání uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, vůči výrokům rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (jež patrně zmiňuje jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé) dovolatelka žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) – nevznáší, nehledě na to, že těmito výroky rozsudku nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění, jež by přesahovalo zákonem stanovený peněžitý limit přípustnosti dovolání; srov. § 238 odst.

1 písm. c/ o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného spojené s podáním obsahově velmi skromného vyjádření k dovolání nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ). K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej § 243f odst. 3 o. s. ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. 6. 2018 Mgr. Petr Kraus předseda senátu