Entscheidungsdetail

3 Tdo 1256/2016

Gericht: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1256.2016.1
Datum: 05.10.2016
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

3 Tdo 1256/2016 -13 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. M. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 12 To 189/2016, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 PP 235/2007, takto : Podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu se dovolání, které podal obviněný J.

M., odmítá. Odůvodnění: I. Usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 17 PP 235/2007 , bylo obviněnému podle § 91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník) uloženo vykonat zbytek souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 7 roků uloženého mu rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 2 T 54/2003, kterým byl zrušen trest uložený rozsudkem Okresního soudu Nymburk z 18. 6. 2003, sp. zn. 2 T 79/2002, z něhož byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 17.

1. 2008, sp. zn. 17 PP 235/2007. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 12 To 189/2016 , a to tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost obviněného zamítl. II. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 12 To 189/2016, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 876–885), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm . g ) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný prvně dovozuje přípustnost dovolání podle § 265a odst. 1, 2 per analogiam tr. ř., neboť napadané usnesení je rozhodnutím odvolacího soudu, které je pravomocné a byla jím zamítnuta stížnost proti nařízení zbytku výkonu trestu odnětí svobody. Analogii k tomu, že napadené usnesení je rozhodnutí ve věci samé, spatřuje v podstatě rozhodnutí o uložení ochranného opatření ve smyslu § 265a odst.

2 písm. e) tr. ř., kdy rozhodnutí o výkonu trestu odnětí svobody v rámci vykonávacího řízení má charakter meritorního rozhodnutí v otázce trestu. Lze tedy hovořit o analogii s rozhodnutím o uložení trestu ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že soudy pochybily, když o nařízení výkonu zbytku trestu rozhodovaly až po lhůtě 1 roku zkušební doby podle § 91 odst. 3 tr. zákoníku. Stížnostní soud uzavřel, že se tak stalo vinou obviněného, kdy ve zkušební době neoznamoval místo svého pobytu soudu, a tedy nebylo možno provádět šetření ohledně chování obviněného, avšak nutno podotknout, že soud nekonal žádné šetření během fikční lhůty a po pobytu obviněného započal pátrat až po jejím uplynutí, kdy toto nelze klást obviněnému za vinu.

Soud by měl zkoumat zavinění v rámci běhu fikční lhůty, a nikoli po ní. Stejně tak samotné neoznámení pobytu nelze považovat, při skutečnosti, že se během svého faktického pobytu choval víceméně řádně a způsobem prokazujícím, že se napravil, za porušení podmínek podmíněného propuštění. Dále uvedl, že soudy taktéž pochybily při hodnocení jeho chování v rámci zkušební doby, kdy v této souvislosti uvedl, že byl sice v rámci zkušební doby uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, má však za to, že se jedná o delikt nízké společenské škodlivosti, přičemž soudy se otázkou společenské škodlivosti tohoto jednání nikterak nezabývaly a dle konstantní judikatury, ne každé odsouzení pro trestný čin spáchaný ve zkušební době musí nutně vést k závěru, že obviněný nevedl řádný život.

Je třeba zkoumat celý život odsouzeného a po celou zkušební dobu. Po podmíněném propuštění žije řádným životem, je zaměstnán, řádně vyživuje a stará se o své dva nezletilé syny, žije s manželkou a ve volném čase dělá trenéra basketbalu mládeže. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 12 To 189/2016, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 7.

4. 2016, sp. zn. 17 PP 235/2007, zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody podle § 265o odst. 1 tr. ř., eventuálně o jeho přerušení. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání .

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je nepřípustné. Vycházel z následujících skutečností. Přípustnost dovolání je upravena v ustanovení § 265a tr. ř. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle § 265a odst. 2 tr. ř. se rozhodnutím ve věci samé rozumí: a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, c) usnesení o zastavení trestního stíhání, d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu, e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, g) usnesení o schválení narovnání, nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).

Z těchto ustanovení je zřejmé, proti jakým rozhodnutím a za jakých podmínek zákon připouští dovolání. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek proto nelze podat proti jakýmkoliv pravomocným rozhodnutím a z jakýchkoliv důvodů. Rozhodnutí soudu o nařízení výkonu trestu po podmíněném propuštění, tedy o vykonání zbytku souhrnného trestu odnětí svobody, resp. usnesení, jímž byla zamítnuta stížnost proti rozhodnutí, jímž bylo o vykonání zbytku trestu rozhodnuto, v taxativním výčtu rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 tr. ř. uvedeno není, a jako takové ho nelze považovat v žádném směru, a to ani za užití analogie legis, za rozhodnutí ve věci samé.

Nejedná se o rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, ale toliko o usnesení, jímž se nařizuje výkon již uloženého trestu. Obviněný tedy napadá dovoláním rozhodnutí, u něhož to zákon nepřipouští. Vzhledem ke skutečnosti, že předseda senátu soudu prvního stupně nepodal návrh na odklad výkonu trestu podle § 265h odst. 3 tr. ř. a Nejvyšší soud rozhodl, jak výše uvedeno, nerozhodoval o takto vzneseném návrhu, a to ani ve smyslu § 265o tr. ř.

IV. Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li přípustné. Dovolání obviněného J. M. bylo proto bez věcného přezkoumání (§ 265i odst. 3 tr. ř.) odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 5. 10. 2016 JUDr. Petr Šabata předseda senátu