Entscheidungsdetail

23 Cdo 1335/2015

Gericht: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1335.2015.1
Datum: 02.07.2015
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

23 Cdo 1335/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. právní věci žalobkyně B R E X, spol. s r.o. , se sídlem Liberec, Hodkovická 135, PSČ 463 12, identifikační číslo osoby 40232549, zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 1936/4, proti žalované BB PROJEKT s.r.o. , se sídlem Hovorčovice, Severní 780, PSČ 25064, identifikační číslo osoby 48034185, zastoupené Mgr.

Jiřím Sitou, advokátem se sídlem Praha 1, Rybná 682/14, o zaplacení 272 449 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 ECm 11/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j. 1 Cmo 186/2014-39, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) Dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j.

1 Cmo 186/2014-39, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatelka v dovolání poukazuje. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soudu dovolacího, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.

20 Cdo 1547/99, sp. zn. 20 Cdo 330/98, sp. zn. 20 Cdo 2228/99, sp. zn. 20 Cdo 2041/2000 a sp. zn. 26 Cdo 5214/2008, veřejně dostupných na www.nsoud.cz , jestliže dovodil, že nebyl naplněn věcný předpoklad pro vydání rozsudku pro zmeškání, proto, že odůvodněnost žalobního požadavku po hmotněprávní stránce nevyplývala ze žalobních tvrzení, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, učinil-li v posuzované věci závěr, že je třeba rozsudek pro zmeškání vydaný Krajským soudem v Praze dne 2.

5. 2014, č. j. 56 ECm 11/2014-21, zrušit, chyběly-li předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání, jestliže žalobní tvrzení neobsahovala taková skutková tvrzení, ze kterých by bylo možno dovodit oprávněnost nároku, tj. že nesporná tvrzení v žalobě potvrzují nárok žalobkyně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2272/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 40/2001, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že výklad podávaný soudní praxí je jednotný potud, že základem pro vydání rozsudku pro zmeškání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá.

Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem v rozporu, neumožňují vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání.) Odvolací soud tedy učinil právní závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, jestliže vyšel ze zjištění, že v žalobě absentovala konkrétní tvrzení žalobkyně o vzniku později postupované pohledávky postupitele za žalovanou, identifikace faktur byla nejasná a nebylo tvrzeno poskytnutí řádného plnění postupitele žalované, tedy vznik práva na uhrazení části díla za něj tak, jak bylo sjednáno v rámcové smlouvě.

Odvolací soud správně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. ÚS 329/08, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 118/2011, konstatoval, že na samotnou existenci postupované pohledávky nemohla být uplatněna fikce o její nespornosti (§ 153b odst. 1 o. s. ř.), nebylo-li žalobkyní k ní nic relevantního tvrzeno, a vyšel-li z ustálených závěrů judikatury, že soudy nemají automaticky povinnost rozhodovat rozsudkem pro zmeškání, jestliže se žalovaný nedostaví k prvnímu jednání, ale teprve tehdy, kdy mají takovou jistotu, že žalobcem vylíčený skutkový stav věci lze s vysokou pravděpodobností považovat za pravdivý, a kdy vliv na míru této jistoty soudu nemají pouze úplná žalobní tvrzení, ale hlavně předložené důkazní prostředky k nim (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.

4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007 - veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz.). Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení, tedy i o nákladech žalované spojených podáním vyjádření k dovolání žalobkyně, rozhodne soud prvního stupně v dalším řízení (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 2. července 2015 JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á předsedkyně senátu