Entscheidungsdetail

29 Cdo 2738/2008

Gericht: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2738.2008.1
Datum: 28.07.2010
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 2738/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Apston Capital Limited, se sídlem J. P. Morgan House, IFC, Dublin, Irská republika, identifikační číslo 40 85 79, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 55, PSČ 602 00, proti žalované LESIA a. s. , se sídlem ve Strážnici, Zámek 673, PSČ 696 62, identifikační číslo 64 50 93 89, zastoupené JUDr.

Stanislavem Šiborem, advokátem, se sídlem v Kunovicích, Podolí 4, PSČ 686 04, o zaplacení částky 5,053.807,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně, pod sp. zn. 14 C 332/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 2008, č. j. 28 Co 412/2004-156, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. února 2008, č. j. 28 Co 412/2004-156, potvrdil rozsudek ze dne 31. července 2003, č. j. 14 C 332/2001-66, jímž Okresní soud v Hodoníně zamítl žalobu o zaplacení částky 5,053.807,- Kč s 17% úrokem z prodlení od 14. prosince 2000 do zaplacení. Odvolací soud – odkazuje na výsledky provedeného dokazování – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva označená jako „smlouva o eskontu směnek“, registrační číslo S/96/165, uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobce Foresbank, a. s. (dále jen „banka“) a žalovanou [dále jen „smlouva”] je smlouvou smíšenou, vykazující prvky smlouvy o úplatném převodu cenných papírů (§ 13 odst.

1 a násl. zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech) a smlouvy nepojmenované (§ 269 odst. 2 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“), přičemž nejde „o klasickou smlouvu o úvěru podle ustanovení § 497 a násl. obch. zák.“. V situaci, kdy smlouva obsahuje jednoznačné ujednání o tom, jakým způsobem bude „eskontní úvěr“ uhrazen [že bude splacen úhradou směnečné částky akceptantem (KORS Hodonín, společnost s ručením omezeným, po změně obchodní firmy Dřevokombinát Břeclav, s. r. o.], tj. výstavcem vlastní směnky, znějící na směnečnou sumu 5,496.000,- Kč, splatné 20. ledna 1997, ve prospěch žalované [rozuměj směnky, která byla dle smlouvy bankou eskontována], nelze dovodit právní povinnost žalované k plnění, jehož se žalobce domáhal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. namítaje, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v posouzení smlouvy co do její povahy jako smlouvy o úvěru či smlouvy o eskontu směnky, přičemž formuluje následující „otázky dosud v rámci rozhodování dovolacího soudu nevyřešené“, a to: 1/ „V případě uzavření ‚čisté‘ smlouvy o eskontu směnky se jedná o smlouvu ve smyslu ustanovení § 13 zákona č.

591/1992 Sb., o cenných papírech, přičemž toto ustanovení nepočítá s povahou smlouvy jako smlouvy o eskontu směnky pouze co do její části, neboť je nutné mít na mysli ryze formální povahu cenných papírů a smluv o nich, od které se nelze, byť z části, odchýlit. Smlouva o eskontu směnek je natolik rigidním právním úkonem vztahujícím se k cenným papírům, že ustanovení odpovídající úvěrovým oprávněním a povinnostem nemůže než vyústit ve smlouvu jinou, zcela odlišnou od ‚čisté‘ smlouvy o eskontu směnky“.

2/ „Tzv. eskontní úvěr je nutné odlišovat od smlouvy o eskontu směnky ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, když u eskontního úvěru se jedná o úvěr, jež má být splacen prostřednictvím směnky, kterou banka odkoupila od obligačního dlužníka pro účely úhrady úvěru. Je však zcela zřejmé, že zůstává úvěrový charakter vztahu mezi věřitelem a obligačním dlužníkem, který nelze úplně vytěsnit ani z eskontního úvěru“. 3/ „Právní úkony je nutné ve smyslu ustanovení § 35 a násl. zákona č.

40/1964 Sb., občanský soudní řád a ve smyslu § 266 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, vykládat v souladu se skutečnou vůlí jednajících stran, nikoli v souladu s obecnými pravidly, která jsou určující pro daný vztah z obecných okolností. Je nutné posoudit každý jednotlivý právní úkon v individuálních souvislostech. Skutečnost, že určitá smlouva je uzavřena na formuláři, tj. formou tiskopisu, nelze vykládat jako skutečný projev vůle jednajících stran v okamžiku uzavření smlouvy. Z formy smlouvy totiž nelze usuzovat na skutečnou vůli stran“.

Dále dovolatel popisuje skutkové okolnosti věci a snáší argumenty na podporu závěru, že smlouva je smlouvou o úvěru podle ustanovení § 497 a násl. obch. zák. Přitom poukazuje na bod IV. obecných podmínek, které jsou součástí smlouvy, z něhož oprávnění žalobce (respektive jeho právní předchůdkyně – banky) požadovat vrácení částky poskytnuté dle smlouvy žalované a povinnost žalované vrátit takovou částku vyplývá, a to bez ohledu na to, zda jde o smlouvu o úvěru podle ustanovení § 497 obch. zák. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se s rozhodnutími soudů nižších stupňů ztotožňuje a pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru o přípustnosti dovolání, navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).

V poměrech v projednávané věci není pochyb o tom, že – jakkoli dovolatel formuluje řadu otázek, jež podle jeho názoru mají zásadní právní význam – rozhodující pro závěr odvolacího soudu o (ne)důvodnosti žaloby je výklad obsahu smlouvy, zejména pak posouzení, zda na základě smlouvy vznikly žalované ve vztahu k žalobci (jeho právním předchůdcům) nějaké závazky, pokud ano, jaké a v jaké výši. Respektuje shora vymezená kritéria přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud předesílá, že posouzení obsahu konkrétního právního úkonu postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc.

Přitom výklad smlouvy, jak jej provedly soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanoveními § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266 obch. zák., ve spojení se zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Není totiž pochyb o tom, že jak smlouva (srov. její bod 6.), tak obecné podmínky, tvořící nedílnou součást smlouvy (srov. bod IV.), obsahují (ve vztahu k žalované) pouze ujednání o podmínkách, za kterých žalobce (jeho právní předchůdci) mohl po žalované požadovat úhradu „směnečných částek“; ze žádného v těchto listinách obsaženého ujednání však nelze dovodit povinnost žalované k úhradě „úvěru“, jehož zaplacení je předmětem řízení.

V této souvislosti nelze přehlédnout, že rozsudkem ze dne 28. června 2000, č. j. 3 Cm 66/2000-57, který nabyl právní moci 11. srpna 2000, Krajský obchodní soud v Brně zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 18. února 2000, č. j. 3 Sm 20/2000-17, jímž původně žalované uložil zaplatit právní předchůdkyni žalobce směnečnou pohledávku 5,496.000,- Kč s postižními právy (šlo o pohledávku z bankou eskontované směnky), a to z důvodu promlčení směnečného nároku vůči žalované (indosantovi). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.

5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost uhradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst.

3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 12,360,- Kč. Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně 28. července 2010 JUDr.

Petr Gemmel předseda senátu