Entscheidungsdetail

28 Cdo 2667/2010

Gericht: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2667.2010.1
Datum: 11.11.2010
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

28 Cdo 2667/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) Z. D. , a b) A. D. , zemřelé 10. 7. 2008, oběma zastoupených JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalované M. K. , zastoupené JUDr. Milošem Pleštilem, advokátem se sídlem v Liberci, Vlčí vrch 672/28, o 558 .

355 ,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 220/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 30 Co 544/2007-84, takto: I. Dovolání žalované se odmítá . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Milana Štětiny. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 8.

3. 2007, č. j. 6 C 220/2005-30, byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobcům částku 558.355,- Kč s příslušenstvím a současně jim uhradit náklady řízení. Okresní soud shledal důvodným tvrzení žalobců (druhá žalobkyně zemřela v průběhu dovolacího řízení a jejím právním nástupcem se stal první žalobce), že se žalovaná na jejich úkor bezdůvodně obohatila, neboť v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu (s pozemky i příslušenstvím), nacházejícímu se v ulici U R. č. p. 1131, v Č.

L., rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2004, č. j. 22 Cdo 739/2004-257, odpadl právní důvod, na jehož základě žalobci zaplatili žalované částku 538.355,- Kč, a žalovaná je tudíž nyní povinna vydat tuto částku zpět žalobcům. K odvolání žalované přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, č. j. 30 Co 544/2007-84, jej potvrdil v části výroku týkající se věci samé, změnil jej v části týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení odvolacího (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně. K námitce žalované, že jí žalobci neumožnili po zrušení rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví řádné užívání jejího podílu a dům začali opravovat ještě před zrušovacím rozsudkem dovolacího soudu, ač byli informováni o tom, že proti rozsudku odvolacího soudu v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví podala žalovaná dovolání, na jehož základě byl původní rozsudek zrušen, odvolací soud uvedl, že se nejedná o skutečnosti, jimiž by bylo možné zvrátit závěr o důvodnosti žalovaného nároku, zvláště pak, když žalovaná těmito svými tvrzeními neformulovala žádnou konkrétní námitku započtení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Pro dovození přípustnosti dovolatelka odkázala na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost je pak podle dovolatelky dána nesprávným právním posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ve svém dovolání zdůraznila, že odvolací soud nesprávně postupoval, nepřihlédl-li k tomu, že žalobci zadržovali její část spoluvlastnického podílu, čímž jí způsobili škodu, a nepřevzal-li od ní předkládaný písemný zápočet škod. Dovolatelka se domnívá, že žalobci zasáhli do jejího vlastnického práva, odmítli-li jí vydat vlastněnou věc i nahradit škodu jí takto vzniklou.

Dalšího pochybení se odvolací soud podle dovolatelky dopustil tím, že odmítl provést jí navrhované důkazy, nespojil ke společnému řízení věci, které spolu blízce skutkově souvisí, a neposoudil věc podle § 3 odst. 1 obč. zák. S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřili žalobci, dovolání žalované označili za nepřípustné, její námitky za nedůvodné i nesouvisející s projednávanou věcí a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. V průběhu dovolacího řízení zemřela žalobkyně b) a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, č. j. 28 Cdo 2667/2010-178, byl za jejího procesního nástupce určen žalobce a). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst.

1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V daném případě z předestřených námitek nelze nijak usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí.

Závěr soudů obou stupňů, že poskytli-li žalobci žalované plnění na základě rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jež bylo později zrušeno a vlastnické právo žalované bylo obnoveno, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, je třeba považovat za zcela souladný s hmotným právem, a snahou o jeho zpochybnění tak nelze dovodit zásadní právní význam rozhodnutí. Dále lze uvést, že chtěla-li se dovolatelka v řízení domoci, aby byly zohledněny jakékoliv její nároky vůči žalobcům, bylo zapotřebí, aby je náležitě uplatnila například námitkou započtení či vzájemným návrhem (srov. § 97 a 98 o. s. ř.).

Tyto úkony však musí splňovat obecné náležitosti návrhu dle ustanovení § 79 o. s. ř., tj. musí v nich být vylíčeny rozhodující skutečnosti (dostatečně konkretizujícím způsobem), označeny důkazy a musí být zřejmé, čeho přesně se navrhovatel domáhá. Dovolatelka však takový návrh neučinila, neboť její tvrzení byla pouze obecného rázu směřující k tomu, že má nárok na plnění ze strany žalobců. Ze spisu se rovněž nepodává, že by její písemný zápočet škod odmítl převzít odvolací soud, jak dovolatelka tvrdí. Za nepřípadnou i nezpůsobilou dovodit zásadní právní význam rozhodnutí je třeba považovat zmínku dovolatelky o tom, že soud měl věc posoudit z hlediska možného rozporu s dobrými mravy.

Netvrdila-li údajný rozpor (skutková tvrzení k takovému rozporu směřující) dovolatelka v předchozím řízení, nelze k němu přihlédnout v řízení dovolacím, v němž je ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř. dovolacímu soudu zapovězeno přihlížet k novým skutečnostem, zvláště pak za situace, kdy dovolatelka ani blíže tvrzený rozpor nespecifikuje a pouze uvádí, že odvolací soud měl věc posoudit též ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Námitka, že odvolací soud pochybil, neprovedl-li důkazy dovolatelkou navrhované, pak směřuje k možné vadě řízení, tj. dovolacímu důvodu dle § 241a odst.

2 písm. a) o. s. ř., jenž zpravidla není způsobilý založit zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3078, CD 1/2005) s výjimkou případů, v nichž jde o výklad procesních předpisů, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5.

2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3339, CD 3/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, CD 7/2008). Nadto lze uvést, že v souladu s ustanovením § 120 odst. 1 o. s. ř. je na úvaze soudu, které z navrhovaných důkazu provede, nepovažuje-li provedení navrhovaných důkazů za přínosné pro objasnění skutkových tvrzení účastníků, není povinen je provádět, jeho povinností je pouze tento postup objasnit v odůvodnění svého rozhodnutí dle § 157 o. s. ř., jak učinil v posuzovaném rozhodnutí i soud odvolací.

Rovněž namítané pochybení spočívající v nespojení souvisejících věcí ke společnému řízení směřuje k vadě řízení, jíž však nelze považovat za důvod způsobilý založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (viz výše), a tudíž ani přípustnost dovolání. K tomu lze dodat, že nespojení věcí v zásadě nijak neovlivňuje správnost věcného posouzení sporu, navíc § 112 o. s. ř. konstruuje spojení věcí pouze jako možný krok soudu závisící na posouzení jeho vhodnosti s ohledem na hospodárnost řízení, a nikoliv jako jeho povinnost. Dovolatelka přitom ani blíže neuvádí důvody, pro něž by ke spojení věcí měly soudy přikročit, a ty se nepodávají ani ze spisu.

S ohledem na výše uvedené tedy dovolací soud neshledal dovolání přípustným a podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 13.000,- Kč podle ustanovení § 3 odst.

1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. (právní úkon byl učiněn ještě v době, kdy na straně žalobců vystupovali oba účastnici) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení § 137 odst. 1, 3 o. s. ř., celkem tedy 15.960,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. listopadu 2010 JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r. předseda senátu