Detail rozhodnutí

II.ÚS 182/24 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2024:2.US.182.24.1
Datum: 30. 1. 2024
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 182/24 ze dne 30. 1. 2024

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelky ANIMO Žatec, a.s., sídlem Lišany č. p. 33, zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 10 A 25/2023-112 a sp. zn. 10 A 26/2023 ze dne 15. listopadu 2023 a č. j. 10 A 25/2023-119 ze dne 20. prosince 2023, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), která městský soud vydal v řízení o stěžovatelčiných žalobách proti rozhodnutím Státního zemědělského a intervenčního fondu. Těmi byly zamítnuty její žádosti o dotace.

2. Prvním napadeným usnesením městský soud obě žaloby, původně vedené v řízeních sp. zn. 10 A 25/2023 a sp. zn. 10 A 26/2023, spojil ke společnému projednání (výrok I). Dále řízení přerušil do pravomocného skončení řízení o kasačních stížnostech vedených u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Afs 71/2023, sp. zn. 7 Afs 96/2023, sp. zn. 7 Afs 95/2023 a sp. zn. 6 Afs 71/2023 (výrok II). V těchto řízeních jde o přezkum správních rozhodnutí, která se také, obecně řečeno, týkají rozhodování o žádostech o dotace subjektů patřících do koncernu AGROFERT. Druhým napadeným usnesením městský soud zamítl návrh stěžovatelky na pokračování v řízení.

3. Podle stěžovatelky napadená rozhodnutí porušila její právo na účinnou soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). V ústavní stížnosti namítá, že se městský soud dopustil svévolné interpretace a aplikace § 48 odst. 3 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, když rozhodl o přerušení řízení až do vydání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přestože nejde o skutkově ani právně obdobné věci. Tvrzení o skutkové a právní odlišnosti opírá stěžovatelka o to, že správní rozhodnutí přezkoumávaná městským soudem byla vydána jiným správním orgánem než v případě řízení před Nejvyšším správním soudem, šlo o odlišný operační program (resp. dotační výzvu), správní orgán postupoval podle jiného zákona a svůj postup podkládal závěry auditu odlišného generálního ředitelství Evropské komise. V neposlední řadě se správní rozhodnutí odlišují tím, zda v době jejich vydání byl Andrej Babiš předsedou vlády. Když na tyto odlišnosti městský soud upozornila, reagoval podle jejího názoru jen zcela obecným tvrzením, že navzdory skutkové a právní odlišnosti nelze vyloučit, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mohou mít význam i pro rozhodnutí o věci stěžovatelky.

4. Ústavní soud se nejdříve zabýval procesními předpoklady pro projednání ústavní stížnosti. Ta byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí předcházejícího řízení. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Nejsou však splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.

5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, ale představuje ultima ratio, tedy institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních prostředků nápravy. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, kdy zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích konečných.

6. Usnesení o přerušení řízení, respektive o zamítnutí návrhu na pokračování v řízení, je rozhodnutím procesní povahy, nikoliv konečným rozhodnutím ve věci samé. Jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Tento závěr Ústavní soud opakovaně přijal jak k rozhodnutím o přerušení soudního řízení obecně (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1199/17 ze dne 13. 12. 2017 nebo I. ÚS 1105/18 ze dne 11. 4. 2018), tak specificky k rozhodnutím podle § 48 odst. 3 soudního řádu správního (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 763/23 ze dne 25. 4. 2023 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3479/19 ze dne 7. 11. 2019).

7. Tyto úvahy Ústavního soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti předjímá a argumentuje, že její věc představuje výjimečný případ, kdy k porušení ústavou garantovaných práv došlo už procesním rozhodnutím, které navíc uzavírá relativně samostatnou část řízení, a proto jej už nemá jak v dalším řízení účinně napadnout. Považuje proto za splněné podmínky pro to, aby se Ústavní soud její stížností zabýval, ačkoli nesměřuje proti konečnému rozhodnutí. Podle Ústavního soudu totiž "lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání." [nález III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)].

8. Ústavní soud se neztotožnil s tím, že by tyto podmínky byly kumulativně splněny. Připomíná, že jelikož postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší výhradně obecným soudům, není Ústavní soud oprávněn posuzovat vhodnost či nevhodnost přerušení řízení (shodně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 763/23 ). Ač stěžovatelka namítá svévolnost rozhodnutí městského soudu, svými námitkami prakticky pokračuje v polemice s důvody pro přerušení řízení, které městský soud v obou napadených rozhodnutích předložil. Posouzení, zda rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mohou být pro rozhodnutí o stěžovatelčiných žalobách tak relevantní, že bylo důvodné přerušit řízení, představuje právě posouzení vhodnosti přerušení řízení, k němuž Ústavní soud není oprávněn. Z toho důvodu jsou bezpředmětné i odhady stěžovatelky, v jakém časovém horizontu by vzhledem k obsahu její žalobní argumentace mohl městský soud vynést rozhodnutí ve věci samé i v jakém časovém horizontu lze očekávat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

9. Podle názoru Ústavního soudu nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a tím předjímat, jaký bude další postup soudů v dané věci (shodně např. usnesení II. ÚS 1925/18 ze dne 20. 6. 2018 nebo stěžovatelkou citované usnesení sp. zn. III. ÚS 1710/20 ze dne 7. 7. 2020).

10. Současně Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a stěžovatelka ani důvody, proč podle tohoto ustanovení postupovat, netvrdí.

11. Z těchto důvodů soudkyně zpravodajka ústavní stížnost odmítla podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2024 Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka