Detail rozhodnutí

III.ÚS 312/23 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2023:3.US.312.23.1
Datum: 14. 2. 2023
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 312/23 ze dne 14. 2. 2023

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti STARCOM INTERNATIONAL, s. r. o., sídlem Rudná 1117/30a, Ostrava - Vítkovice, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 7 Afs 305/2020-87, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti se podává, že správce daně na základě výsledků daňové kontroly odepřel stěžovatelce nárok na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění od blíže specifikovaného dodavatele.

Platebními výměry ze dne 2.

2016 a 3.

2016 tak byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září až prosinec 2013 a únor až květen 2014.

Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím č. j.

23368/17/5300-21441-711676 ze dne 24.

2017 uvedené platební výměry potvrdilo a stěžovatelčino odvolání zamítlo.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j.

22 Af 81/2017-143 ze dne 31.

2020 zamítl stěžovatelčinu správní žalobu.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem pak Nejvyšší správní soud zamítl i stěžovatelčinu kasační stížnost.

Důvodem odepření daňového odpočtu bylo, že stěžovatelka byla zapojena do řetězce transakcí, jejichž cílem bylo vylákání výhody na DPH podvodným způsobem, o čemž stěžovatelka minimálně mohla a měla vědět, přičemž nepřijala rozumná opatření, kterými by se účasti na podvodu mohla vyhnout.

Ústavní stížnost je postavena na argumentu, že správní orgány i soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie.

Jak totiž stěžovatelka uvádí, závěr o existenci daňové ztráty byl opřen o domněnky, které na základě předem stanovených kritérií vzešlých z daňové praxe existenci podvodu toliko předpokládají.

Soudní dvůr přitom ve věci Crewprint (rozhodnutí ve věci C-611/19 ze dne 3.

2020) konstatoval, že systém dokazování, který se opírá o domněnky založené na předem stanovených kritériích o existenci podvodu a v určitých případech o vědomosti o podvodu, kterou daňový poplatník měl nebo měl mít, je v rozporu s jeho judikaturou, podle níž musí správce daně v každém jednotlivém případě na základě objektivních důkazů dostatečně prokázat existenci podvodu spáchaného osobou povinnou k dani nebo to, že osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že dotčené plnění je spojeno s podvodem spáchaným jiným obchodníkem zapojeným do řetězce.

Stěžovatelka nadto poukazuje na koncepční chybu v postupech finanční správy, která se při koncipování daňové ztráty opírá o závěry vzešlé z daňových řízení jiných účastníků řetězce.

Tak tomu bylo i v případě stěžovatelky, u níž bylo doměření daně aplikací důkazního břemene v důkazní nouzi.

Doměrky účastníků nacházejících se v řetězci před stěžovatelkou totiž měly být tím nejdůležitějším důkazem existence podvodu, došlo k nim však jen díky tomu, že tito další účastníci byli od počátku naprosto pasivní.

Takový postup je ovšem dle stěžovatelky v rozporu s tím, že důkazní břemeno ohledně existence podvodu nese výhradně správce daně.

Pokud přesto chtěl Nejvyšší správní soud tento postup akceptovat, měl se podle stěžovatelky obrátit na Soudní dvůr s předběžnou otázkou, zda je v souladu s unijním právem výklad, podle kterého správce daně při prokazování existence daňové ztráty vychází ze zjištění (doměrků) správce daně z jiných daňových řízení vzešlých z důkazní nouze kontrolovaných daňových subjektů.

Místo toho však Nejvyšší správní soud takové úvahy evropského přesahu vůbec neučinil a ustálený výklad Soudního dvora ignoroval.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti.

Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, Ústavní soud smí v řízení o ústavní stížnosti přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatelů.

V posuzované věci Nejvyšší správní soud své závěry podrobně a logicky odůvodnil, zejména je pak v napadeném rozhodnutí srozumitelně vysvětleno, na základě čeho byla ve správním řízení prokázána existence daňového podvodu, jakož i to, že stěžovatelka o podvodu měla a mohla vědět a neučinila rozumná opatření, aby se účasti na podvodu mohla vyhnout.

Nešlo přitom pouze o domněnky "založené na předem stanovených kritériích o existenci podvodu", nýbrž o ucelený řetězec důkazů vycházející z konkrétních okolností posuzované věci.

Stejně tak nelze tvrdit, že by závěry správních orgánů a soudů byly pouze důsledkem pasivity ostatních účastníků řetězce, důkazní situace byla komplexnější (viz k tomu i bod 60 napadeného rozsudku).

Jde-li pak o rozhodnutí Soudního dvora ve věci Crewprint, stěžovatelkou uváděná pasáž řeší především otázku subjektivní stránky, přičemž podstatou citovaného názoru je to, že je potřeba prokázat, že se osoba povinná k dani aktivně podílela na daňovém podvodu, případně věděla nebo mohla vědět, že dotčené plnění je spojeno s podvodem (viz i bod 44 předmětného rozhodnutí Soudního dvora).

Takový závěr pochopitelně musí být učiněn ve světle objektivních okolností, což se v posuzované věci stalo (viz k tomu i bod 91 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2023 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu