Detail rozhodnutí

I.ÚS 223/23 #2

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2023:1.US.223.23.2
Datum: 20. 4. 2023
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 223/23 ze dne 20. 4. 2023

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem se sídlem v Mostě, Čsl. armády 2113/58, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 910/2022-765 ze dne 19. října 2022 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 36/2022 ze dne 21. července 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d), přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) a přečinu kuplířství podle § 189 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu čtyř let, a peněžitý trest ve výměře 54 000 Kč.

2. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil výrok o trestu a nově uložil stěžovateli při nezměněném výroku o vině úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků ve věznici s ostrahou. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele i spoluodsouzené odmítl, neboť byla podána z jiných než dovolacích důvodů.

3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušit napadená rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

4. Stěžovatel namítá, že nalézací soud rozhodl na základě uznání viny a s přihlédnutím k tomu nepřekročil zákonné meze, uložil-li mu podmíněný trest odnětí svobody spojený s trestem peněžitým; naopak odvolací soud nepostupoval správně a k neoprávněnému odvolání státního zástupce původní výrok o trestu zrušil, trest stěžovateli podstatně zvýšil, a to postupem porušujícím jeho právo na spravedlivý proces a právní jistotu. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se v dovolacím řízení nezabýval dodržením práva na spravedlivý proces [viz například nález sp. zn. I. ÚS 3321/15 ze dne 14. června 2016 (N 113/81 SbNU 771)]. Stěžovatel konečně namítá, že prohlásí-li vinu, připadá v úvahu dohoda o vině a trestu nebo uzavření dohody o narovnání a zastavení trestního stíhání; k tomu odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. února 2016 (N 32/80 SbNU 411), sp. zn. II. ÚS 1762/20 ze dne 10. února 2021 a sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. února 2022 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz) i Evropského soudu pro lidská práva [rozsudky č. 38830/97 (Czekalla v. Portugalsko) ze dne 10. října 2002 a č. 35228/03 (Bogumil v. Portugalsko) ze dne 7. října 2008].

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho zásah připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky libovůle.

7. Podle napadeného rozsudku proběhlo řízení před nalézacím soudem v souladu s procesními předpisy a po řádném poučení stěžovatele byl aplikován § 206c trestního řádu; stěžovatel uznal vinu a soud jeho uznání podle zákona přijal. Odvolací soud se následně neztotožnil s výroky o trestu, které považoval za nepřiměřeně mírné, protože obžalovaní byli ohroženi trestem odnětí svobody na pět až dvanáct let (§ 168 odst. 3 trestního zákoníku). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nalézací soud aplikoval snížení trestu pod dolní hranici zákonné sazby [§ 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku] nepřiměřeně, což korigoval uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody - rovněž pod spodní hranicí.

8. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení podrobně vysvětlil, že uplatněné dovolací důvody [§ 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu] nedopadají na kontrolu postupu odvolacího soudu, rozhodoval-li jen o výroku o trestu; dovolací soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí z nenapadených dovolacích důvodů. Následně se Nejvyšší soud důkladně zabýval tvrzeným porušením základních práv stěžovatele (čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny) postupem odvolacího soudu, nic takového však nezjistil.

9. Podle § 206c může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedeného v obžalobě (odst. 1). Soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran (odst. 5). Přijme-li soud prohlášení viny pachatelem, může s ohledem na jeho poměry a povahu trestné činnosti snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici, lze-li tím dosáhnout nápravy.

10. Významné pro posouzení věci je, že přijetí prohlášení viny, stejně jako snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí stanovenou zákonem, je fakultativní a zcela v diskreci obecného soudu. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud srozumitelně uvedl, proč nepovažoval původní trest za přiměřený a proč uložil trest přísnější. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [viz nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. dubna 2008 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny); může zasáhnout jen v případě, nebyla-li by respektována zásada zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny).

11. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy, čl. 38 Listiny), na přístup k soudu (čl. 36 Listiny), na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy) a právo na odvolání v trestních věcech (čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě) poskytuje účastníkům řízení záruku, že jejich věc budou rozhodovat obecné soudy podle předem stanovených pravidel při plném respektování uvedených základních práv. Uvedená práva nejsou však porušena, vysloví-li obecné soudy závěry, které neodpovídají očekáváním, k nimž účastník řízení dospěl na základě subjektivního vyhodnocení projednávané věci.

12. Odvolací soud se k zákonnému odvolání státního zástupce zabýval výhradně přezkumem uloženého trestu. Nejvyšší soud odmítl dovolání proto, že v něm nebyly uvedeny zákonem stanovené dovolací důvody, a nezjistil, že by v předchozím řízení byla porušena základní práva stěžovatele. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud, neboť stěžovatel mimo prostého nesouhlasu neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o porušení jeho základních práv.

13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

14. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že obdobně jako v případě dovolání, podala obsahově shodnou ústavní stížnost i spoluobžalovaná, a její věc je vedena pod sp. zn. II. ÚS 225/23 . Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. dubna 2023 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu