Detail rozhodnutí

II.ÚS 426/22 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2022:2.US.426.22.1
Datum: 16. 3. 2022
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 426/22 ze dne 16. 3. 2022

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Brno - Bohunice, zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem, sídlem Kopečná 940/14, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2020 č. j. 43 T 7/2020-542, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2021 č. j. 6 To 9/2021-689 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021 č. j. 8 Tdo 1004/2021-752, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 11. 2. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 2, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci bylo o odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.

12.

2020 č. j.

43 T 7/2020-542 rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ruší, a to v celém rozsahu.

Nově pak bylo za splnění podmínek ustanovení § 259 odst.

3 tr. ř. rozhodnuto tak, že se stěžovatel uznává vinným tím, že zjednodušeně řečeno v blíže určeném místě a čase v B., v prostoru garáže napadl zezadu úderem kovovou trubkou délky 61 cm a váhy 2,1 kg do týlní oblasti hlavy svoji bývalou přítelkyni - poškozenou.

V napadání měl stěžovatel pokračovat nejméně sedmi ranami zezadu do oblasti vlasové části hlavy.

Poškozená následně z garáže utekla a přivolala si pomoc.

Stěžovatel nastoupil do vozidla poškozené a i s jejími věcmi odjel, načež se následující cca tři týdny ukrýval v oblasti Jižní Moravy.

Za zločin vraždy ve stádiu pokusu, přečin krádeže a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro výkon uloženého trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Současně byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené majetkovou újmu ve výši 3 500 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 259 896,80 Kč.

Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a řádně se nevypořádaly s jím vznesenými námitkami.

Soudy rovněž nesprávně posoudily skutek jako trestný čin vraždy ve stádiu pokusu, přičemž odhlédly od toho, že na straně stěžovatele absentuje úmysl.

Stěžovatel připouští, že mezi ním a poškozenou došlo ke konfliktu, během něhož se bránil napadení ze strany poškozené, v důsledku čehož ona spadla do montážní jámy.

V době, kdy poškozená z místa odešla, žádná viditelná zranění neměla.

Napadení poškozené trubkou stěžovatel popírá, v opačném případě by poškozená jistě utrpěla vážnější zranění.

Stěžovatel v průběhu řízení navrhl provedení celé řady důkazů, které však byly orgány činnými v trestním řízení opakovaně zamítány.

Ve věci tak nebyla provedena rekonstrukce na místě samém a ani vyšetřovací pokus, které mohly objasnit některé rozhodné skutečnosti případu.

Stejně tak nebyl proveden důkaz záznamem telekomunikačního provozu telefonu poškozené a rovněž nebyl zadán posudek z oboru forenzní biomechaniky.

Shora uvedené návrhy mohly podle stěžovatele projednávanou věc blíže objasnit.

Stěžovatel má za to, že se jedná o tzv. opomenuté důkazy.

Obecné soudy v souvislosti s posuzováním věrohodnosti poškozené nepřihlédly k tomu, že se jedná o osobu v minulosti trestanou za drogovou trestnou činnost.

Ke konfliktu mezi stěžovatelem a poškozenou došlo právě z toho důvodu, že stěžovatel zlikvidoval drogy určené k další distribuci.

Poškozená není osobou věrohodnou, kdežto stěžovatel je dle sdělení svědků osobou přátelskou a nekonfliktní.

Obecné soudy se dále podle stěžovatele řádně nevypořádaly s některými dílčími důkazy, jako bylo oblečení poškozené, jeho umístění na podlaze garáže, uložení kovové trubky užité k útoku nebo otisky pneumatik na podlaze garáže.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry znaleckého posudku MUDr.

Krajsy, který jen citoval odbornou literaturu a uváděl teoretické hypotézy a úvahy, co by se mohlo případně stát.

Stěžovatel prostřednictvím obhájce oslovil znalce z celé České republiky, přičemž však žádný z nich nebyl ochoten vypracovat oponentní znalecký posudek.

Nicméně, všichni oslovení sdělili, že závěr o přímém ohrožení života poškozené nemá oporu v lékařské dokumentaci.

Poškozené byla způsobena jen lehká, život neohrožující zranění, delší doba léčení byla způsobena jen a pouze zraněním v obličejové části hlavy.

Ze samotného způsobu provedení útoku nelze objektivně postavit na jisto, že by útočník nutně chtěl porušit zájem chráněný trestním zákoníkem a poškozenou zavraždit.

Sám znalec MUDr.

Krajsa uvádí, že smrt hrozila jen v krajním případě, pokud by byly útokem způsobeny těžší následky, než jaké způsobeny ve skutečnosti byly, a to za současného neposkytnutí včasné lékařské pomoci.

Poškozená tak nebyla ohrožena na životě a nemohlo se tedy jednat o přímý ani nepřímý úmysl usmrtit poškozenou.

Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě nebyly naplněny znaky subjektivní stránky trestného činu.

Dále stěžovatel nesouhlasil ani s tím, jak obecné soudy rozhodly o uloženém trestu.

Soudu prvního stupně vytkl, že na straně obžalovaného neshledal žádnou polehčující okolnost.

Tu přitom stěžovatel spatřuje ve způsobení menšího škodlivého následku - poškozená nezemřela.

Soudy nepřihlédly k tomu, že se v případě stěžovatele nejedná o dokonaný trestný čin, ale toliko o pokus trestného činu.

Uložený trest je ve zjevném nepoměru ke škodlivosti činu pro společnost a zdaleka není nutný k dosažení účelu trestu.

Při ukládání trestu mělo být přihlédnuto k tomu, jak vzdálené a jak reálné bylo ohrožení života poškozené.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu vraždy ve stádiu pokusu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.

1995 sp. zn.

III.

ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č.

34, str.

257).

Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.

Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1.

1994 sp. zn.

III.

ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č.

5, str.

41).

Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesl celou řadu námitek, přičemž přehlíží, že tyto vznesl již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi ústavněkonformním způsobem vypořádaly a Ústavní soud je tak stavěn toliko do role další přezkumné instance, která mu však nenáleží.

Snaží-li se stěžovatel zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozené tím, že se jedná o osobu soudně trestanou, nelze přehlížet, že její výpověď logicky koresponduje s výpovědí svědkyně F.

Ta přitom vypověděla, že poškozenou předtím nikdy neviděla, a popsala její chování způsobem, který plně odpovídá chování zraněné osoby, obávající se o svůj život.

Z výpovědi svědkyně F. vyplynulo, že poškozená byla silně rozrušená, krvácela z oblasti hlavy a svědkyni sdělila, že byla napadena bývalým přítelem.

Výpověď svědkyně F. je pak v souladu s přepisem záznamu volání na linku 155, jejímž prostřednictvím svědkyně přivolala poškozené záchrannou službu.

Vrchní soud vysvětlil, že svědkyně F. popisovala situaci bezprostředně po napadení poškozené, přičemž vzhledem ke zraněním poškozené a jejímu psychickému stavu si nelze reálně představit, že by poškozená svědkyni líčila události zcela v rozporu s tím, jak se ve skutečnosti odehrály.

Tyto závěry odvolacího soudu považuje Ústavní soud za logické a obecným soudů nelze vytknout, že by se otázkou věrohodnosti poškozené nezabývaly.

V části ústavní stížnosti stěžovatel namítá neprovedení některých jím navržených důkazů, tzv. opomenuté důkazy.

Ze shora uvedené narativní části se mělo jednat o zamítnutí návrhu na provedení rekonstrukce na místě samém, neprovedení vyšetřovacího pokusu, neprovedení záznamu telekomunikačního provozu telefonu poškozené a neprovedení posudku z oboru forenzní biomechaniky.

K uvedeným námitkám je třeba uvést, že obecný soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení.

Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst.

5 tr. ř.).

Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

V souvislosti s uvedeným je třeba zdůraznit, že v případě, kdy obecný soud některému z důkazních návrhů účastníka řízení nevyhoví, musí se s tímto svým postupem vypořádat.

Z napadeného rozsudku vrchního soudu vyplývá, že tento považoval shora uvedené důkazy za nadbytečné, přičemž současně i vysvětlil, jaké důvody jej k těmto závěrům vedly (srov. odst.

30).

Z toho důvodu se sice jedná o důkazy neprovedené, nikoliv však opomenuté.

Zpochybňuje-li stěžovatel závěry znalce a odkazuje se přitom na jiné znalce, kteří však v dané věci nevyhotovovali znalecký posudek, lze jej zcela odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který se s těmito námitkami stěžovatele řádně vypořádal (srov. odst.

28 a násl.).

Pokud jde o to, jak trestní soudy zhodnotily všechna relevantní kritéria pro uložení trestu a jak zdůvodnily stanovení druhu a výměry jednotlivých trestů, Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn.

II.

ÚS 455/05 či usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 1124/09 ), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl.

90 Ústavy a čl.

40 odst.

1 Listiny).

Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí.

K takové situaci však v daném případě nedošlo.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu jsou řádně odůvodněny a tudíž i ústavně konformní.

Ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl předmětnou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Stížnostní žádání stěžovatele, jímž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.

12.

2020 č. j.

43 T 7/2020-542, považoval Ústavní soud za návrh, k jehož projednání není příslušný, neboť toto rozhodnutí již bylo zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.

2021 č. j.

6 To 9/2021-689.

V této části tedy Ústavní soud předmětnou ústavní stížnosti odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2022 David Uhlíř v. r. předseda senátu