Detail rozhodnutí
II.ÚS 3222/21 #1
- Soud
- Ústavní soud
- ECLI
- ECLI:CZ:US:2022:2.US.3222.21.1
- Datum
- 28. 11. 2022
- Stav textu
- plný text dostupný
NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3222/21 ze dne 28. 11. 2022 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Janou Vitákovou, advokátkou se sídlem Revoluční 767/25, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021 č. j. 91 Co 330/2021-1082, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2021 č. j. 91 Co 330/2021-1066 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 8. 2021 č. j. 61 Nc 2519/2019-1058, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 ve spojení s čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Dále stěžovatel namítá porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny; čl. 1 odst. 2, čl. 81, čl. 82 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); čl. 1, čl. 13, čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy a čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě; a čl. 14, čl. 17, čl. 18 odst. 4, čl. 24 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým by byl za matku nezletilé K. K. udělen souhlas k docházce do Základní školy X. V záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 330/2021-1066 bylo rozhodnutí nalézacího soudu potvrzeno; usnesením č. j. 91 Co 330/2021-1082 byl zamítnut návrh stěžovatele na úpravu odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. 3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy. 4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí mu brání v péči o děti, v kontaktu s nezletilou dcerou a v plnění rodičovské odpovědnosti v oblasti její školní docházky a volnočasových aktivit. Dále má stěžovatel za to, že napadená rozhodnutí o stěžovateli šíří nepravdivé informace a vedou k nenapravitelné devastaci jeho vztahu k nezletilým dětem. Stěžovatel dále upozorňuje na značnou délku a vady celého soudního řízení o úpravu péče o nezletilé a na blíže nespecifikované zvláštní zacházení se spisem. Stěžovatel má za to, že obecné soudy v řízení rozhodují na základě nepravdivých tvrzení matky a neexistujících důkazů. O výběru školy pro školní rok 2021/2022 nebylo dle stěžovatele nikdy rozhodnuto, obecné soudy odmítají rozhodnout o stěžovatelovu návrhu na zrušení předchozího předběžného opatření. K napadeným rozhodnutím stěžovatel uvádí, že nezletilé před únosem matkou žily v P. a navštěvovaly zde školská zařízení. Jestliže to byly právě obecné soudy, které legalizovaly matkou vynucené uspořádání vztahů, které znemožnilo realizaci střídavé péče, nelze v napadených rozhodnutí argumentovat navyklým režimem a stabilitou rodinných vztahů. 5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. 5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. 6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. V rámci přezkumu řízení týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla veškerá rozhodnutí náležitě odůvodněna. Rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým je nicméně doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. 7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. V rámci přezkumu řízení týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla veškerá rozhodnutí náležitě odůvodněna. Rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým je nicméně doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. 8. Zároveň se v nyní projednávané věci nejedná o konečnou úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, nýbrž o úpravu zatímní, a to formou předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou způsobilá zasáhnout do základních práv jednotlivců, práva a povinnosti jsou jimi však upravena pouze dočasně. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního proto nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, případně rozhodnutí o tomto návrhu, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje zcela výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4088/16 ). 8. Zároveň se v nyní projednávané věci nejedná o konečnou úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, nýbrž o úpravu zatímní, a to formou předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou způsobilá zasáhnout do základních práv jednotlivců, práva a povinnosti jsou jimi však upravena pouze dočasně. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního proto nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, případně rozhodnutí o tomto návrhu, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje zcela výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4088/16 ). 9. Ústavní soud má v posuzovaném případě za to, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nejsou projevem svévole obecných soudů. Nalézací soud zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření odůvodnil tím, že zatímní úprava poměrů není třeba, neboť o péči o nezletilé, jakož i ve věci souhlasu s docházkou nezletilé do základní školy bylo rozhodnuto nepravomocným rozsudkem a není v zájmu nezletilé, aby byla vystavena dalším změnám do doby nabytí právní moci rozsudku. Nalézací soud provedl dokazování a stěžovatelovu stěžejní námitku týkající se ohrožení jeho vztahu s dcerami řádně vypořádal. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením nalézacího soudu, že od rozhodnutí, kterými byl nahrazen souhlas stěžovatele s docházkou do školského zařízení, nedošlo k žádné změně poměrů, přičemž stěžovatel ani žádnou konkrétní změnu okolností netvrdí. Ústavní soud shledává závěry obecných soudů udržitelnými, přičemž svévoli ani žádnou jinou vadu ústavněprávního rozměru v napadených rozhodnutích neshledal. 10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2022 David Uhlíř, v. r. předseda senátu