Detail rozhodnutí

I.ÚS 2793/22 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2022:1.US.2793.22.1
Datum: 18. 10. 2022
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2793/22 ze dne 18. 10. 2022

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti společnosti GEOSAN GROUP, a. s., sídlem U Nemocnice 430, Kolín, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 76 Cm 132/2021-281 ze dne 8. 8. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl.

36, čl.

37 odst.

3 a čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti se podává, že Ředitelství silnic a dálnic České republiky (v řízení před soudem v postavení žalobce) podalo u Krajského soudu v Praze dne 16.

12.

2021 proti stěžovatelce a dalším společnostem žalobu na zaplacení částky 293 890 355,86 Kč s příslušenstvím.

Řízení o této žalobě je vedeno pod sp. zn.

76 Cm 132/2021.

Dne 6.

2022 žalobce podal návrh na rozšíření žaloby o částku 771 491 242,39 Kč.

Dne 9.

2022 žalobce podal u Krajského soudu novou žalobu vůči žalovaným na zaplacení částky 771 491 242,39 Kč.

Tato žaloba byla vedena pod sp. zn.

73 Cm 51/2022.

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Praze rozhodl, že řízení ve věcech vedených pod sp. zn.

76 Cm 132/2021 a sp. zn.

73 Cm 51/2022 se spojují ke společnému řízení.

Stěžovatelka namítá, že tímto rozhodnutím došlo k narušení rovnosti stran.

Podle stěžovatelky je nárok uplatněný žalobou dne 9.

2022 totožný s nárokem uplatněným rozšířením žaloby ze dne 6.

2022, soud tak ignoroval, že došlo k založení překážky řízení (litispendence).

Soud navíc nepostupoval řádně při vymáhání povinnosti zaplatit soudní poplatek a spojením věcí možnost doměřit poplatek zpochybnil.

Ke spojení pak došlo, aniž by se stěžovatelka mohla seznámit s procesním návrhem, natožpak se k němu vyjádřit.

Soud ignoroval i snahu stěžovatelky seznámit se s obsahem spisu.

V konečném důsledku pak byl stěžovatelce odňat zákonný soudce.

Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, který se mimo jiné promítá v povinnosti stěžovatelů vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky ochrany práva, které jim zákon poskytuje (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

Se zásadou subsidiarity je propojen též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci.

Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány veřejné moci již (standardním postupem) možná.

Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných".

Jako nepřípustné tak např. opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, či rozhodnutí upravující postup soudního řízení [srov. např. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 125/06 ze dne 30.

2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn.

III.

ÚS 1692/08 ze dne 22.

2008, usnesení sp. zn.

ÚS 4033/12 ze dne 7.

11.

2012 či usnesení sp. zn.

ÚS 1503/13 ze dne 28.

2013].

Ústavní soud totiž vychází z toho, že stěžovatelé mají nadále k dispozici prostředky ochrany práva, které jim poskytuje samotné probíhající soudní řízení.

V nyní posuzovaném případě směřuje ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu, kterým bylo vyhověno návrhu žalobce na spojení věcí ke společnému řízení podle § 112 odst.

1 občanského soudního řádu.

Toto rozhodnutí nelze vzhledem k výše uvedenému a v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejích práv.

Jde o rozhodnutí procesní povahy, kdy případné námitky může stěžovatelka uplatnit v dalším průběhu řízení před obecnými soudy.

Ústavní soud proto v minulosti opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o návrhu na spojení ke společnému řízení coby procesní rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení a proti kterému není přípustné odvolání, není již ze své podstaty v obecné rovině s to zasáhnout do ústavně chráněných základních práv účastníků řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 481/22 ze dne 4.

2022 či sp. zn.

II.

ÚS 3387/20 ze dne 1.

11.

2021).

Ústavní soud neshledává důvod se od těchto již dříve vyslovených závěrů nyní odchylovat.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Za dané situace Ústavní soud už ani nevyzýval k odstranění vad, které vykazovala plná moc advokátovi Mgr.

Janu Tomaierovi (v plné moci nebylo výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, a byla udělena dříve, než došlo k tvrzenému zásahu do práv) a v důsledku toho i substituční plná moc advokátovi Mgr.

Tomáši Urbanovi.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2022 Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka