Detail rozhodnutí

I.ÚS 1466/22 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2022:1.US.1466.22.1
Datum: 8. 9. 2022
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1466/22 ze dne 9. 8. 2022

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Petra Tomáše, zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2022 č. j. 24 C 22/2021-33, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „obvodní soud“).

Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl.

11 odst.

2, čl.

36 odst.

1 a 3 a čl.

37 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení s čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obvodního soudu, který paušálně odmítl nárok stěžovatele na náhradu škody.

Podle názoru stěžovatele obvodní soud nesprávně označil náklady na právní zastoupení za neúčelně vynaložené, když se stěžovatel v přestupkovém řízení mohl zastupovat sám.

Uplynutí prekluzivní lhůty a zastavení přestupkového řízení zapříčinily průtahy na straně správního orgánu a stěžovatel se na nich nijak nepodílel.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal po České republice – Ministerstvu spravedlnosti (dále jen „vedlejší účastník“) zaplacení částky 4 719 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení v přestupkovém řízení, které proti němu bylo vedeno Městským úřadem v Sokolově (dále jen „městský úřad“) z důvodu spáchání přestupku podle § 125c odst.

1 písm. f) bodu 4 zákona č.

361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

Nesprávný postup stěžovatel spatřoval v tom, že předmětné přestupkové řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, docházelo v něm k průtahům a bylo zastaveno z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek.

Obvodní soud v záhlaví citovaným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a uložil mu povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. „běžné“ nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze.

Obvodní soud aplikoval adekvátní podústavní právo, jeho závěry nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedl důvody pro zamítnutí žaloby stěžovatele.

Jeho argumentaci Ústavní soud shledává z ústavněprávního hlediska akceptovatelnou.

Pouhá polemika stěžovatele se závěrem obvodního soudu při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv.

Obvodní soud přitom dostatečně vysvětlil důvody svého postupu a přiléhavě poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn.

30 Cdo 2533/2013) a Ústavního soudu (nález sp. zn.

ÚS 1099/19 ).

Ústavní soud se problematikou náhrady škody v podobě nákladů za právní zastupování v přestupkovém řízení již zabýval.

Z jeho dosavadní judikatury vyplývá, že náklady řízení v podobě odměny zástupce lze přiznat i za jeho zastupování v přestupkovém řízení, pokud došlo k zániku odpovědnosti za přestupek v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty a podstatným důvodem prekluze byly průtahy na straně správního orgánu, který projednával obvinění z přestupku (srov. nález sp. zn.

II.

ÚS 1795/16 ).

Jiná je však situace, když uplynutí zákonné prekluzivní lhůty k projednání přestupku bylo přímým důsledkem obstrukční procesní taktiky obviněného, příp. jeho právního zástupce.

Takové jednání pod rozsah ochrany ústavně zaručeného práva na náhradu škody podle čl.

36 odst.

3 Listiny podřadit nelze (srov. nález sp. zn.

II.

ÚS 3005/14 ).

A o takový případ v dané věci jde.

Srov. zejména vysvětlení stěžovatele, že v inkriminovaný den řídila předmětné vozidlo jiná osoba, u které však bylo následnou lustrací zjištěno, že již zemřela.

Navíc jde o částku bagatelní.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 2497/11 nebo

IV. ÚS 1100/18

); případný zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2612/07 ). Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. srpna 2022 JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu