Detail rozhodnutí

I.ÚS 2090/21 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.2090.21.1
Datum: 10. 7. 2021
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2090/21 ze dne 7. 10. 2021

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Pauliny Oprchalové, zastoupené Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem, sídlem Jana Palacha 954/4, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2021 č. j. 26 Co 79/2021-396 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. února 2021 č. j. 8 Nc 4793/2005-379, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, usnesením Okresního soudu ve Znojmě č. j.

8 Nc 4793/2005-8 ze dne 7.

2005 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky.

Usnesením č. j.

8 Nc 4793/2005-54 ze dne 10.

2014 okresní soud přiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků z jedné třetiny a ustanovil k ochraně jejích zájmů advokátku.

Usnesením Krajského soudu v Brně č. j.

26 Co 42/2019-353 ze dne 5.

11.

2019 byla ustanovené advokátce přiznána odměna a náhrada ve výši 35 826 Kč.

V exekuci vymáhaná pohledávka byla v řízení v celém rozsahu uspokojena.

Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto, že je stěžovatelka povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 23 884 Kč a že se České republice nepřiznává právo na náhradu částky 11 942 Kč.

Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že je nespravedlivé, aby byla povinna nahradit náklady řízení za situace, kdy její právní zástupkyně byla s opravnými prostředky v průběhu exekučního řízení úspěšná, přičemž i Ústavní soud nálezem sp. zn.

II.

ÚS 186/17 ze dne 29.

2018 dospěl k závěru, že v řízení došlo k porušení stěžovatelčiných základních práv.

Náklady, které stěžovatelka musí hradit, tak vznikly v souvislosti s úspěšným bráněním práva stěžovatelky v jednotlivých fázích exekučního řízení.

Stěžovatelka také upozorňuje, že u Krajského soudu v Brně je vedeno insolvenční řízení, které je řešeno oddlužením stěžovatelky, a stěžovatelka nemá další prostředky na úhradu nákladů právního zastoupení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému přezkumu.

Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť „spor“ o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.

V posuzované věci krajský soud vysvětlil, že z hlediska rozhodování o nákladech řízení jsou rozhodující „dosavadní výsledky exekuce ‚jako celku‘“, na kterých dílčí úspěch stěžovatelky s opravnými prostředky proti v exekuci vydaným rozhodnutím dílčí povahy nic nemění.

Stěžovatelka nepředkládá argumentaci, která by tento závěr zpochybňovala, natožpak o kterou by bylo možno opřít závěr o porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, neboť se v ústavní stížnosti omezuje na konstatování, že závěr odvolacího soudu je nespravedlivý.

Nad rámec odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu tak lze snad jen dodat, že jak vyplývá z přiloženého odvolání stěžovatelky proti ústavní stížností napadenému usnesení okresního soudu, stěžovatelce byla hned několikrát přiznána náhrada nákladů řízení odvolacím soudem v rozhodnutích, jimiž došlo ke zrušení rozhodnutí okresního soudu.

Jde-li pak o zmíněný nález Ústavního soudu, stěžovatelka sice skutečně byla úspěšná se svou ústavní stížností proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j.

8 Nc 4793/2005-175 ze dne 11.

11.

2016, avšak o nákladech řízení o ústavní stížnosti v souladu se zákonem o Ústavním soudu rozhodoval právě Ústavní soud, který přímo v předmětném nálezu konstatoval, že neshledal důvod náhradu nákladů stěžovatelce přiznat.

Konečně, pokud jde o stěžovatelčinu nepříznivou finanční situaci, i zde je nutno poukázat na odůvodnění krajského soudu, který uvedl, že okresní soud vyšel z usnesení č. j.

8 Nc 4793/2005-54, jímž bylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné třetiny, přičemž stěžovatelka to, že by došlo ke změně okolností, ani netvrdila.

V řízení o ústavní stížnosti, která je založena na zásadě subsidiarity, tuto pasivitu již dohánět nelze.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2021 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu