Detail rozhodnutí

I.ÚS 1464/21 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.1464.21.1
Datum: 10. 5. 2021
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1464/21 ze dne 5. 10. 2021

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Darjy Lienerové, zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021 č. j. 30 Cdo 2730/2020-283, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání její matky v době, kdy již byla více než dva měsíce mrtvá a nemohla se tak dovolacího řízení účastnit.

Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl.

36 odst.

1 až 4 a čl.

38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu, který po smrti stěžovatelčiny matky nerozhodl o jejím procesním nástupnictví v dovolacím řízení a nejednal s ní jako s účastníkem dovolacího řízení.

Nejvyšší soud podle stěžovatelky nesprávně interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu, zejména pokud jde o § 107 odst.

1, 2 a 4, upravující procesní nástupnictví v občanském soudním řízení po zemřelém účastníkovi.

Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu soudu neprodleně vydat usnesení, kterým by rozhodl o jejím procesním nástupnictví v dovolacím řízení.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1.

2018 č. j.

5 C 254/2016-109 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (Libuše Lienerová, dále též jen "matka stěžovatelky") a její manžel domáhali zaplacení částky 302 491 Kč s příslušenstvím každému z nich (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.

2019 č. j.

30 Co 370/2018-168 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi manželem žalobkyně a žalovanou (Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 500 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31.

2020 sp. zn.

30 Cdo 3680/2019 zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku II, jíž odvolací soud ohledně částky 275 991 Kč s příslušenstvím z této částky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.

2020 č. j.

30 Co 370/2018-237 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 275 991 Kč s příslušenstvím tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 833 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Matka stěžovatelky podala dne 23.

2020 dovolání k Nejvyššímu soudu.

Ten nejprve usnesením č. j.

32 Nd 467/2020-268 ze dne 27.

10.

2020 rozhodl o její námitce podjatosti tak, že soudci JUDr.

František Ištvánek a Mgr.

Vít Bičák nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci.

Ústavní stížnost podanou matkou stěžovatelky ve spojení s návrhem na zrušení § 20 odst.

2 zákona č.

6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) Ústavní soud nejprve usnesením ze dne 30.

11.

2020 sp. zn.

ÚS 3133/20 odmítl.

Poté co byl Ústavní soud informován, že matka stěžovatelky zemřela dne 28.

11.

2020, zdejší soud usnesením ze dne 15.

12.

2020 sp. zn.

ÚS 3133/20 předchozí usnesení v této věci zrušil a řízení o ústavní stížnosti zastavil.

Následně, dne 10.

2021 Nejvyšší soud dovolání matky stěžovatelky podle § 243c odst.

1 o. s. ř. odmítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud již v minulosti judikoval, že předmětem dědění nejsou základní práva a svobody zaručené Listinou, které mají charakter přirozených osobních práv, které smrtí oprávněného subjektu zanikají s výjimkou těch práv, u nichž to zvláštní zákony stanoví, případně stanoví, že přecházejí na další subjekty (srov. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 66/97 ).

V nyní posuzované věci jde o nárok majetkový, u kterého by jeho povaha nevylučovala pokračovaní v řízení s právními nástupci žalobkyně (dovolatelky), což ostatně dovodil i Nejvyšší soud v obdobné věci (usnesení č. j.

30 Cdo 89/2015-143), na kterou poukazuje též stěžovatelka.

Přestože z vyjádření právního zástupce stěžovatelky vyplývá, že dědické řízení nebylo v této věci dosud ukončeno, Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Podstatnou se totiž v posuzované věci jeví skutečnost, že matka stěžovatelky v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst.

2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost.

Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.

Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit.

V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání řádně vysvětlil, že důvody uplatněné matkou stěžovatelky nemohou přípustnost dovolání založit.

K námitce stěžovatelky, která s odkazem na usnesení č. j.

30 Cdo 89/2015-143 tvrdí, že Nejvyšší soud se s problematikou procesního nástupnictví v dovolacím řízení již dříve uměl vypořádat, Ústavní soud připomíná, že není povolán ke sjednocování judikatury Nejvyššího soudu.

V kontextu své judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny.

Ústavní konstatuje, že podle § 241b odst.

3 o. s. ř. platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání.

Totéž platí i v případě doplnění dovolání.

I za situace, kdyby stěžovatelka vstoupila jako procesní nástupkyně své matky do řízení, musela by přijmout stav řízení, jaký tu byl v době jejího nástupu (§ 107 odst.

4 o. s. ř.).

Jak již dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vícekrát najevo, jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (srov. nálezy sp. zn.

ÚS 4000/16 ,

III. ÚS 1301/13

II. ÚS 3137/09

nebo

II. ÚS 169/09

). Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Taková situace nastala právě v nyní hodnoceném případě. Předchozími rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze se Ústavní soud nezabýval, neboť jejich zrušení stěžovatelka v petitu nenavrhla. Návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu soudu neprodleně vydat usnesení, kterým by rozhodl o jejím procesním nástupnictví v dovolacím řízení, posoudil Ústavní soud jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, jako zčásti návrh zjevně neopodstatněný a zčásti návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. října 2021 JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu