Detail rozhodnutí

I.ÚS 3580/19 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.3580.19.1
Datum: 14. 1. 2020
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 3580/19 ze dne 14. 1. 2020

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Fialy, zastoupeného JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, 169 00 Praha - Břevnov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 632/2019-41 ze dne 17. 9. 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně garantovaná práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl.

38 odst.

1 Listiny.

Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením č. j.

Ncp 632/2019-41 ze dne 17.

2019 vrchní soud rozhodl o námitce věcné nepříslušnosti Okresního soudu Praha-východ vznesené stěžovatelem jakožto žalovaným v řízení o zaplacení 143 580 Kč s příslušenstvím, které je vedeno u posledně uvedeného soudu pod sp. zn.

10 C 94/2019.

Vrchní soud v Praze neshledal námitku stěžovatele důvodnou a výrokem konstatoval, že k projednání a rozhodnutí předmětné věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.

Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení neztotožnil.

V ústavní stížnosti zastává názor, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem, neboť jde o spor vyvolaný konkurzem dle ustanovení § 9 odst.

3 písm. t) zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.

12.

2007, a ke správnému posouzení podané žaloby bude nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkurzní řízení.

Uvedenou argumentaci podpořil stěžovatel odkazem na usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j.

Ncp 181/2019-30 ze dne 15.

2019, v němž tento soud dospěl ve skutkově totožném případu k odlišnému závěru, tedy že je dána v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů.

Stěžovatel připomenul rovněž nález Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 258/03 , z něhož dovozoval své postavení konkurzního věřitele.

Tyto své teze pak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru.

Stěžovatel se přitom dovolává rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež ale není předmětem nyní projednávané věci, byť i věcnou příslušnost posuzuje odlišně.

Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší obecným soudům; k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchních soudů je v systému obecné justice povolán Nejvyšší soud [viz § 14 odst.

3 zákona č.

6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) a rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 626/19 ze dne 29.

10.

2019, bod 11, dostupné na http://nalus.usoud.cz], nikoli Ústavní soud.

Z hlediska ústavnosti je podstatné, že Vrchní soud v Praze srozumitelně a logicky vyložil, jakými úvahami byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů, přičemž žádný exces v nich Ústavní soud neshledal.

Dlužno dodat, že ve stejném duchu Ústavní soud již rozhodl ve skutkově a právně shodných věcech (viz např. usnesení sp. zn.

ÚS 3269/19 ze dne 14.

11.

2019, sp. zn.

II.

ÚS 3595/19 ze dne 14.

11.

2019, sp. zn.

IV.

ÚS 3590/19 ze dne 20.

11.

2019, sp. zn.

II.

ÚS 3600/19 ze dne 22.

11.

2019, sp. zn.

III.

ÚS 3602/19 ze dne 26.

11.

2019, sp. zn.

ÚS 3616/19 ze dne 17.

12.

2019 a další).

Jelikož jsou právnímu zástupci stěžovatele tato rozhodnutí Ústavního soudu známa, pak na tomto místě postačí na ně v podrobnostech zcela odkázat.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu přitom vyhověl via facti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2020 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu