Detail rozhodnutí

I.ÚS 2238/20 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.2238.20.1
Datum: 10. 6. 2020
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2238/20 ze dne 6. 10. 2020

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Martina Kvapila, zastoupeného Mgr. Zuzanou Kožnárkovou, advokátkou se sídlem Komenského 1586/23, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2020 č. j. 7 Ads 541/2018-30 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 28. 5. 2020 č. j. 72 Ad 38/2017-82, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů.

Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl.

26 odst.

3, čl.

30 odst.

2 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného a ryze formalistického postupu správních soudů, které zamítly žalobu stěžovatele proti postupu Úřadu práce, na jehož základě byl stěžovatel vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu nesplnění oznamovací povinnosti podle zákona č.

435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), a uvedený postup správních orgánů tak aprobovaly.

Podle stěžovatele interpretovaly správní soudy normy podústavního práva tak, že byl založen extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 16.

2017 č. j.

MPSV-2017/129626-421/1 Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "vedlejší účastník") zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Olomouci (dále jen "úřad práce") ze dne 12.

2017 č. j.

PVA-1396/2017-11.

Tímto rozhodnutím byl stěžovatel podle § 30 odst.

1 písm. b) bod 1 a odst.

3 zákona o zaměstnanosti, ode dne 25.

2017 vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu nesplnění oznamovací povinnosti podle § 25 odst.

3 zákona o zaměstnanosti bez vážných důvodů podle § 5 písm. c) téhož zákona tím, že neoznámil úřadu práce výkon činnosti na základě dohody o provedení práce nejpozději v den nástupu k výkonu této činnosti.

Na základě žaloby podané stěžovatelem Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31.

10.

2018 č. j.

72 Ad 38/2017 45 zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Na základě kasační stížnosti vedlejšího účastníka zrušil Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Následně krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek.

V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 173/02 ).

Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné relevantní ústavněprávní argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů.

Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele.

Správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná.

Ústavní soud ověřil, že oba soudy rozhodovaly nestranně, se všemi námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o zaměstnanosti.

Závěry správních soudů k naplnění podmínek pro vyřazení stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné, jasné a logické.

Ústavní soud se již ve své předešlé judikatuře otázkou vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu nesplnění oznamovací povinnosti zabýval (např. v usneseních sp. zn.

III.

ÚS 1290/15 nebo

I. ÚS 39/15

). Ve skutkově obdobných případech dospěl k závěru, že napadená soudní rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnosti jiných stěžovatelů směřovaly, nevybočila z mezí ústavnosti, a proto je odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud neshledal důvody se v nyní projednávané věci od těchto závěrů odchýlit. K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. října 2020 JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu