Detail rozhodnutí

IV.ÚS 4092/18 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:4.US.4092.18.1
Datum: 2. 12. 2019
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 4092/18 ze dne 12. 2. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti M. Ö., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Mariem Hanákem, advokátem v Moravské Ostravě, Matiční 730/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018, č. j. 3 Tdo 1053/2018-35, rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2018, č. j. 2 To 3/2018-1153, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2017, č. j. 33 T 8/2017-1015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státní zastupitelství v Olomouci a Krajského státní zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst.

2 trestního zákoníku, za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu propadnutí věci (nože).

Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody specifikované částky; poškozená oběť trestného činu byla se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání stěžovatele i státního zástupce zrušil Vrchní soud v Olomouci rozsudek ve výroku o trestu i náhradě škody a při nezměněném výroku o vině nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let do věznice se zvýšenou ostrahou, propadnutí věci, a uložil mu povinnost nahradit poškozenému 199 271 Kč; se zbytkem poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních - v ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že se doznal k činu, nesouhlasí však se závěry obecných soudů o úmyslu (přímém i nepřímém) poškozeného usmrtit.

Soudy nevzaly v úvahu důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, skutečnost, že s sebou na setkání s poškozeným vzal nůž (vrátil se pro něj do auta), vyhodnotily jako skutečnost svědčící o jeho úmyslu vraždit; nevzaly přitom v úvahu fyzický rozdíl mezi stěžovatelem a poškozeným.

Vzhledem k tomu, že po celou dobu stěžovatel zpochybňuje závěr o úmyslu vraždit, má za to, že jeho jednání musí být přehodnoceno a mělo být posouzeno jen jako pokus o těžké ublížení na zdraví, maximálně o zabití.

Ve znaleckém posudku znalkyně uvedla, že racionalita není afektem úplně vyloučena, soudy tuto informaci nesprávně vyhodnotily a nevysvětlily, do jako míry v jednání stěžovatele měl vliv afekt a do jaké míry racionální jednání.

Soudy nesprávně hodnotily důkazy, porušily pravidlo jejich volného hodnocení (§ 2 odst.

6 trestního řádu), zásadu in dubio pro reo a presumpce neviny, jakož i princip nullum crimen sine lege.

Stěžovatel navrhl zrušit napadená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl.

2 odst.

2, 8, čl.

36 odst.

1, čl.

39 a čl.

40 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl.

6 odst.

1 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl.

83, čl.

90 a čl.

91 Ústavy České republiky).

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů; jejich úloha spočívá ve zkoumání a posouzení, zda jsou dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu, přitom jsou povinny své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnit.

Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole, či dokonce libovůle.

Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel poté, co v provozovně, kterou poškozenému pronajímal, viděl poškozeného v blízkém kontaktu se svou družkou, vrátil se do auta pro nůž a po chvíli (po odchodu své družky) sám do provozovny vstoupil a bez varování napadl poškozeného.

Nejprve jej udeřil dřevěným hranolem do hlavy, a poté, co jej fyzicky disponovanější poškozený objal, bodl jej nožem a způsobil mu nejméně osm bodných, bodnořezných a řezných ran.

Když se podařilo poškozenému utéci, utekl z místa činu i stěžovatel a zadržen byl až na hranicích Ukrajiny s Polskem.

Po celou dobu trestního řízení stěžovatel spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, což se projevilo i uložením původního trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.

V průběhu řízení pak stěžovatel opakovaně namítal, že nejednal s úmyslem poškozeného zavraždit.

Svoji argumentaci týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu tak stěžovatel opakovaně předkládá nejen v ústavní stížnosti, ale již v rámci své obhajoby, odvolání i dovolání.

Úmysl jednání stěžovatele z provedených důkazů dovodil již nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (str.

24 až 26), kde podrobně popisuje okolnosti, na jejichž základě učinil takový závěr.

Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen ve svém právu na soudní ochranu tím, že obecné soudy v jeho věci učinily jiný právní závěr o subjektivní stránce, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak je třeba tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu, která není způsobilá založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

V řízení nenastala situace připouštějící jiný výklad provedených důkazů, a proto nemohla vzniknout pochybnost, kterou by měly soudy zohlednit ve prospěch stěžovatele.

Jednání stěžovatele lze kvalifikovat podle trestního zákoníku a postup soudu tak naplnil čl.

39 Listiny, podle něhož může být trest uložen jen za jednání, které zákon označí jako trestný čin; jen za takové jednání může být stíhán a omezen na svobodě (čl.

8 Listiny).

Stěžovatel byl řádně stíhán a odsouzen, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a nic nesvědčí tvrzení, že došlo k porušení presumpce neviny (čl.

40 odst.

2 Listiny) ani tomu, že by mu byly upřeny účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem (čl.

13 Úmluvy).

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by postupem obecných soudů v jeho věci bylo zasaženo do jeho základních práv.

Z napadených rozhodnutí je patrné, že se obecné soudy věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.

Podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti dříve zrušenému výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě není Ústavní soud podle § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2019 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu