Detail rozhodnutí

IV.ÚS 3568/18 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:4.US.3568.18.1
Datum: 11. 12. 2019
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3568/18 ze dne 12. 11. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. J., zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 10/2017 ze dne 31. 10. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 5/2018 ze dne 6. 2. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 757/2018 ze dne 1. 8. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovnost před zákonem, zakotvené v čl.

37 odst.

3 Listiny, právo na veřejnost jednání a právo na přítomnost u jednání dle čl.

38 odst.

2 Listiny, jakož i princip presumpce neviny ve smyslu čl.

40 odst.

2 Listiny a čl.

6 odst.

2 Úmluvy.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn.

3 T 10/2017 ze dne 31.

10.

2017 (dále též "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže dle § 205 odst.

1 písm. a) zákona č.

40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit tím, že dne 26.

2016 v době od 10.30 do 16.50 hod. v Praze 6 - Ruzyni, v příletové hale T2 letiště Václava Havla Praha, v prostorách směnárny Interchange společnosti Global Travel s. r. o., jako zaměstnanec směnárny, využil nepřítomnosti a nepozornosti dalších osob a v nestřeženém okamžiku odcizil z odložené peněženky poškozeného bílou obálku s finanční hotovostí ve výši 1 150 EUR, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 31 124,75 Kč.

Za popsaný trestný čin byl stěžovateli uložen peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem 50 000 Kč.

Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.

Současně byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozenému škodu ve výši 31 124,75 Kč.

Stěžovatel podal proti předmětnému rozsudku obvodního soudu odvolání, o němž Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozhodl rozsudkem sp. zn.

5 To 5/2018 ze dne 6.

2018 tak, že zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině přečinem krádeže dle § 205 odst.

1 písm. a) trestního zákoníku uložil stěžovateli za tento přečin a dále za přečiny vydírání dle § 175 odst.

1 trestního zákoníku a výtržnictví dle § 358 odst.

1 trestního zákoníku, pro něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích sp. zn.

5 T 92/2016 ze dne 11.

2017, souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let, a peněžitý trest ve výměře 25 000 Kč, sestávající z 25 denních sazeb po 1 000 Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil odvolací soud náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dále dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn.

6 Tdo 757/2018 ze dne 1.

2018 odmítl dle § 265i odst.

1 písm. b) zákona č.

141/1961 sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu.

Stěžovatel se s takovým výsledkem řízení neztotožnil, pročež se obrátil na Ústavní soud.

V ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy v řízení nepostupovaly nestranně, neboť u něj, vzhledem k jeho trestní minulosti, presumovaly úmysl jednat nepoctivě, zatímco u všech ostatních účastníků skutkového děje předpokládaly dobrou víru.

Stěžovatel měl za to, že takový způsob hodnocení důkazů není přípustný a poukázal v této souvislosti na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 2726/14 .

Stěžovatel dále uvedl, že v řízení před obecnými soudy argumentoval tím, že ze samotného videozáznamu, který obecné soudy označovaly za stěžejní důkaz, nebylo patrné, že by peníze z peněženky vzal.

Na podporu svých tvrzení v odvolacím řízení proto navrhoval, aby byly relevantní pasáže záznamu přehrány v rámci veřejného zasedání.

Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, nicméně následně v napadeném rozsudku zmínil, že "zájmové pasáže videozáznamu opakovaně přezkoumal", a své hodnocení těchto pasáží v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl.

Stěžovatel zdůraznil, že provádění důkazů mimo veřejné zasedání a bez přítomnosti obžalovaného a jeho obhájce představuje zásadní porušení principů trestního řízení a že byl tímto způsobem zbaven možnosti se k videozáznamu vyjádřit a chování, které soud označil za podezřelé, vysvětlit.

V závěrečné části ústavní stížnosti pak stěžovatel rozvedl své výhrady vůči hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, kdy dle jeho názoru neexistoval přímý důkaz o jeho vině a neexistoval ani ucelený řetězec důkazů nepřímých, v důsledku čehož mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo.

Dle stěžovatele se jak v otázce manipulace s peněženkou, tak i v otázce jejího obsahu, nacházela skutková zjištění obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, které neumožňovaly učinit jednoznačný závěr o průběhu skutkového děje.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena do kompetence obecných soudů, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem.

Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené.

Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelova základní práva a svobody.

Ke kasaci soudního rozhodnutí přistupuje Ústavní soud obvykle za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 84/94 ze dne 20.

1995 (N 34/3 SbNU 257)].

Pochybení podobného charakteru, jež by si vyžádalo jeho zásah, ovšem Ústavní soud v projednávané věci nenalezl.

Obecné soudy provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst.

5 trestního řádu.

V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak nahlížely na obhajobu stěžovatele a jak právně posoudily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu.

Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou logická a konzistentní, přičemž obecné soudy se v jejich rámci řádně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami vznášenými stěžovatelem.

Nutno podotknout, že řadu z nich stěžovatel opakovaně uplatnil i v ústavní stížnosti, ačkoliv na ně již v podstatě vyčerpávajícím způsobem reagoval dovolací soud, který, přestože dovolání odmítl pro nepřípustnost, věnoval v odůvodnění svého rozhodnutí pozornost jak otázce namítaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tak i tvrzeným procesním nedostatkům, a to včetně neprovedení důkazu videozáznamem ve veřejném zasedání.

K námitkám stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti lze pro úplnost poznamenat pouze tolik, že Ústavní soud nesdílí jeho názor, že by obecné soudy svá rozhodnutí založily na jeho trestní minulosti; z napadených rozhodnutí nic takového nevyplývá.

Naopak, zejména odvolací soud podrobně rozvedl všechny v úvahu přicházející alternativy skutkového děje, přičemž v žádné z nich nehrála podstatnou roli skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti soudně trestán.

Stejně tak nebylo možno stěžovateli přisvědčit, že byl zkrácen na svých právech neprovedením videozáznamu jako důkazu ve veřejném zasedání.

Z rozhodnutí odvolacího soudu je jednoznačně patrné, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž jeho argumentaci v návaznosti na odvolací námitky dále rozvedl.

Nejednalo se tedy o případ, kdy by se odvolací soud mínil odchýlit od hodnocení důkazu provedeného soudem nalézacím a kdy by byl povinen důkaz zopakovat.

Ostatně není ani zřejmé, jak by přehrání videozáznamu v rámci veřejného zasedání mohlo ovlivnit výsledek trestního řízení.

Důkaz videozáznamem byl proveden v rámci hlavního líčení, stěžovatel měl možnost se k němu vyjadřovat po celou dobu trestního řízení a také tak činil; odvolacímu soudu byly jeho argumenty známy.

Pokud by stěžovatel ještě jednou zopakoval své námitky při přehrávání záznamu v rámci veřejného zasedání, mohlo by to jen stěží cokoliv změnit.

Za těchto okolností nemá Ústavní soud za to, že by popsaným postupem docházelo k protiprávnímu krácení práv obhajoby.

Vzhledem k výše uvedenému zbývá uzavřít, že se stěžovateli namítané porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2019 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu