Detail rozhodnutí

IV.ÚS 337/19 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:4.US.337.19.1
Datum: 26. 3. 2019
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 337/19 ze dne 26. 3. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Alžběty (Elisabeth) Pezoldové, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 1 As 365/2018-59, a Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2013, č. j. 6 Ca 373/2009-41, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 20. listopadu 2009, č. j. 36700/09-13300, a usnesení Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Písek ze dne 19. října 2009, č. j. 130718/PÚ/638/2009/KH, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Státního pozemkového úřadu jako vedlejšího účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Písek (dále jen "pozemkový úřad") usnesením ze dne 19.

10.

2009, č. j.

130718/PÚ/638/2009/KH, zastavil řízení o stěžovatelčině návrhu na vydání nemovitostí podle § 9 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), neboť o nárocích stěžovatelky bylo již pravomocně rozhodnuto dne 25.

1997 a návrh je proto nepřípustný podle § 66 odst.

1 písm. b) zákona č.

500/2004 Sb., správní řád (dále jen "spr. ř.").

Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 20.

11.

2009, č. j.

36700/09-13300, zamítl stěžovatelčino odvolání a potvrdil usnesení pozemkového úřadu.

Ke dni 1.

2013 byl zřízen Státní pozemkový úřad s celostátní působností, a proto v řízení před správními soudy nadále vystupoval jako žalovaný tento správní úřad.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.

2013, č. j.

6 Ca 373/2009-41, zamítl stěžovatelčinu žalobou jako nedůvodnou a Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22.

11.

2018, č. j.

1 As 365/2018, zamítl její kasační stížnost rovněž jako nedůvodnou.

Nejvyšší správní soud uvedl, že se již zabýval právně i skutkově obdobnými věcmi mezi týmiž účastníky v rozsudcích ze dne 15.

11.

2013, č. j.

2 As 71/2013-65, a ze dne 26.

11.

2013, č. j.

2 As 72/2013-65, stěžovatelka uplatnila shodné námitky jako v uvedených řízeních a Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od již judikovaných závěrů - žádost stěžovatelky byla zjevně nepřípustná, a byly tak splněny podmínky pro zastavení řízení.

Stěžovatelka obsáhlou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím správních orgánů a obecných soudů a navrhuje jejich zrušení; namítá porušení ústavně zaručených práv, konkrétně čl.

11 odst.

1, čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

1 odst.

1 a 2, čl.

90 a čl.

96 odst.

1 Ústavy České republiky a čl.

2 odst.

2 a 3 a čl.

26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Zásah spatřuje zejména v tom, že se správní orgány i obecné soudy nedostatečně vypořádaly s tvrzenými skutečnostmi a navrženými důkazy k prokázání přípustnosti stěžovatelčiny restituční žádosti a věcně ji neprojednaly.

Stěžovatelce nebylo umožněno prolomit restituční lhůty ani s ohledem na Zprávu Výboru OSN pro lidská práva č.

CCPR/C/76/D/757/1991 ze dne 25.

10.

2002, která deklarovala porušení mezinárodní úmluvy Českou republikou a uložila povinnost České republice poskytnout stěžovatelce účinný opravný prostředek.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst.

1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud dospěl k závěru, že správní orgány i obecné soudy provedly dostatečná skutková zjištění, řádně se vypořádaly s argumentací účastníků řízení a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem.

Ústavní soud zejména odkazuje na usnesení ze dne 13.

2014, sp. zn.

III.

ÚS 296/14 , a ze dne 7.

2014, sp. zn.

II.

ÚS 297/14 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na: https://nalus.usoud.cz), která se týkala obdobných věcí mezi týmiž účastníky řízení a kterými byly stěžovatelčiny ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.

Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal důvod se od dříve vyslovených závěrů odlišit, a proto na výše uvedená usnesení v podrobnostech odkazuje.

Napadenými rozhodnutími obecných soudů a správních orgánů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Toto usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle § 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26.

2019 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu