Detail rozhodnutí

IV.ÚS 2030/19 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:4.US.2030.19.1
Datum: 7. 9. 2019
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2030/19 ze dne 9. 7. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem České Budějovice, Nemanická 440/14, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2019, č. j. 21 Co 110/ 2019 - 655, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2019, č. j. 32 P 15/2016-608, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení a 1. nezletilé E. V. a 2. L. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele (dále též "otec") na změnu péče o nezletilou vedlejší účastnici (dále též "dcera" nebo "nezletilá") a na úpravu styku nezletilé s vedlejší účastnicí 2. (dále též "matka"), upravil nově vyživovací povinnost otce, dále upravil jeho běžný styk s dcerou, rozhodl o částečné předběžné vykonatelnosti rozsudku a náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu k státu.

Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrdil v napadených výrocích rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný.

Otec se před obecnými soudy domáhal (zjednodušeně řečeno) střídavé péče, na kterou soudy nepřistoupily, a na základě znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie i ostatních důkazů upřednostnily stabilitu výchovného prostředí nezletilé, návrh otce na úpravu střídavé péče zamítly a současně mu upravily rozsáhlý styk s nezletilou.

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal na judikaturu Ústavního soudu a dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady pro "vyvrácení presumpce ve prospěch střídavé péče" s ohledem na nejlepší zájem dítěte.

Důvodem pro vyvrácení presumpce je zhoršený psychický stav nezletilé v důsledku neustálých sporů rodičů, jak vyplynulo ze znaleckých posudků.

Řádně zastoupený stěžovatel podal proti v záhlaví uvedenému rozsudku včasnou ústavní stížnost, jelikož je přesvědčen, že obecné soudy na základě výše uvedených rozsudků zasáhly do základních práv a svobod stěžovatele a jeho dítěte.

Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů byl porušen zákaz diskriminace podle pohlaví ve spojení s porušením práva na soudní ochranu podle čl.

1, čl.

3 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zákazu diskriminace podle čl.

14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na zachování lidské důstojnosti a ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života.

Podle stěžovatele bylo porušeno i právo na nezasahování do rodinného života a vzájemné právo rodiče a dítěte na rodičovskou výchovu a péči a na pomoc státu garantovanou pečujícímu rodiči podle čl.

32 odst.

4 a 5 Listiny a tzv. právo na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny.

Případ stěžovatele je podle něj ukázkovým případem diskriminace podle pohlaví a genderově determinované rozhodování s cílem vyloučit stěžovatele - otce z péče o dítě (v právním smyslu).

Soudy využily biologicky podmíněnou péči o novorozence a batole matkou/ženou k právnímu vyloučení stěžovatele/muže z péče o dítě i pro dobu, kdy biologická podmíněnost péče matky/ženy již není.

Ačkoliv se stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy o dceru řádně a ve značném rozsahu staral (6 dní a tři noci za 14 dní), ačkoliv ani znalec neformuloval objektivní důvody pro právní vyloučení otce z péče, soudy ponechaly nerovné právní postavení rodičů navzdory tomu, že v dřívější době bylo založeno objektivními a systémovými důvody nesouvisejícími s výchovnými předpoklady rodičů.

Stěžovatel polemizuje ve své stížnosti s nálezem Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 1921/17 , v němž je obsažen závěr, že střídavá péče může být plnohodnotně nahrazena svěřením dítěte do péče výlučné - se současnou úpravou "širokého" styku a který podle něj koliduje se záměrem zákonodárce a představuje nepřípustnou ingerenci Ústavního soudu do působnosti moci zákonodárné a výkonné.

Své tvrzení dokládá důvodovou zprávou k občanskému zákoníku; mluví-li se v ní o péči obou rodičů, vždy se tím rozumí buď společná, nebo střídavá péče rodičů.

Nastolení nebo potvrzování odlišného právního postavení rodiče proti obecné právní úpravě a odchýlení se od stejného kvantitativního naplňování povinností a práv spojených s rodičovskou odpovědností je bezesporu zásahem do rodinného života.

Stěžovatel tedy tvrdí, že obecné soudy zasáhly do rodinného života stěžovatele a nezletilého dítěte a do jejich vzájemného práva na rodičovskou výchovu a péči tím, že se neřídily relevantní judikaturou, neformulovaly dostatečně silný legitimní zájem, který by bránil střídavé péči, uvedením důvodu psychického stavu dítěte nesplnily povinnost zkoumat zdroj tohoto stavu a relevanci tohoto neutrálního faktoru k preferenci výchovného prostředí matky, nezohlednily § 889 o. z., a neučinily žádný skutkový závěr z bezdůvodného a opakovaného maření styku dítěte se stěžovatelem, což je zákonný důvod pro nové rozhodnutí, komu má být dítě svěřeno do péče.

Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a nenalezl žádný důvod, pro který by měl zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Nalézací i odvolací soud postupovaly podle příslušných procesních pravidel a dospěly k jednoznačným skutkovým a hmotněprávním závěrům, které Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat, jelikož není další instancí v rámci obecné justice.

Oba soudy přesvědčivě vysvětlily ve svých rozhodnutích, proč jsou podle nich v tomto případě splněny předpoklady pro "vyvrácení presumpce ve prospěch střídavé péče", kterým je zhoršený psychický stav nezletilé, u níž v jejím nejlepším zájmu přetrvává v současné době akcent na stabilitu výchovného prostředí, kterou střídavá péče do určité míry vylučuje.

Je to zájem dítěte ve smyslu čl.

3 odst.

1 Úmluvy o právech dítěte, který je v tomto případě prioritní, nikoliv "právo stěžovatele na střídavou péči", které nevyplývá z žádného zákonného ani nadzákonného ustanovení.

Stěžovatel jen v zásadě polemizuje s podrobně odůvodněnými závěry soudů obou stupňů, což nemůže zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti.

Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi výsledek řízení podle jeho představ, ale projednání a rozhodnutí věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo.

Vzhledem k tomu, že nebylo porušeno žádné ústavní právo stěžovatele, Ústavní soud podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2019 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu