Detail rozhodnutí

III.ÚS 1425/19 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:3.US.1425.19.1
Datum: 14. 5. 2019
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1425/19 ze dne 14. 5. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldi, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 30 Cdo 4594/2018-48, ze dne 1. 2. 2019, č. j. 30 Cdo 4668/2018-27, ze dne 6. 2. 2019, č. j. 30 Cdo 294/2019-31, a ze dne 6. 2. 2019, č. j. 30 Cdo 4697/2018-65, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Návrh stěžovatele trpí formálními vadami. Stěžovatel především není zastoupen advokátem, jak mu ukládá ustanovení § 30 odst. 1, § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době stěžovateli dostalo opakovaně dokonce v několika desítkách řízení ( sp. zn. III. ÚS 3759/15 ,

II. ÚS 292/16

II. ÚS 293/16

I. ÚS 879/16

II. ÚS 1616/16

I. ÚS 1778/16

II. ÚS 1779/16

III. ÚS 1057/17

III. ÚS 3709/17

či

III. ÚS 3721/17

). Stěžovatel však těmto výzvám nevyhověl a neodstranil tak nedostatek povinného zastoupení. Ve všech citovaných případech pak poté, co stěžovatel byl řádně poučen o vadách ústavních stížností a tyto vady neodstranil, byly tyto ústavní stížnosti z tohoto důvodu odmítnuty, takže si stěžovatel musí být daných procesních podmínek řízení i z tohoto důvodu dostatečně vědom. Navzdory této okolnosti nicméně ani nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí k tomu, aby tato ústavní stížnost byla věcně projednatelná. Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019 Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu