Detail rozhodnutí

II.ÚS 3551/19 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:2.US.3551.19.1
Datum: 18. 11. 2019
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3551/19 ze dne 18. 11. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci návrhu stěžovatelky Aleny Houžvičkové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019 č. j. 3 Afs 69/2019-36 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 1. 2019 č. j. 59 Af 2/2019-27, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož stěžovatelka brojí proti shora uvedeným rozhodnutím a požaduje jejich zrušení.

2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud především zkoumá, zda byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Rovněž zkoumá, zda stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a zda je zastoupen v souladu s požadavky vyplývajícími z § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.

3. V případech, kdy ústavní stížnost obsahuje (odstranitelné) vady, Ústavní soud zpravidla vyzývá stěžovatele k jejich odstranění. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nicméně platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení dostávalo navrhovateli vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak opakovaně stalo v případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé navrhovatele dostatečně poučit o tom, že ústavní stížnost může být podána pouze prostřednictvím právního zástupce a musí splňovat určité procesní a obsahové náležitosti vymezené zákonem o Ústavním soudu, jeví se setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.

4. V posuzovaném případě je nutno konstatovat, že stěžovatelka byla v minulosti Ústavním soudem mnohokrát podrobně poučena o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost a o nutnosti nechat se v řízení o ústavní stížnosti zastoupit advokátem ve smyslu § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu (např. ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3239/13 , sp. zn. IV. ÚS 3556/13 , sp. zn. II. ÚS 3147/14 , sp. zn. III. ÚS 3542/14 , sp. zn. I. ÚS 518/15 , sp. zn. III. ÚS 629/16 a dalších). Ani navzdory četným poučením nebyla nyní projednávaná ústavní stížnost sepsána advokátem a stěžovatelka není do dnešního dne právně zastoupena.

5. Vzhledem k této skutečnosti je nutno učinit závěr, že podání stěžovatelky je stiženo vadami ve smyslu § 43 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a další poučení stěžovatelky o nutnosti odstranit tyto vady by nebylo efektivní a bylo by pouhým projevem formalismu. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. listopadu 2019 Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj