Detail rozhodnutí

I.ÚS 880/19 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.880.19.1
Datum: 6. 11. 2019
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 880/19 ze dne 11. 6. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Davida Uhlíře, soudců JUDr.

Tomáše Lichovníka a JUDr.

Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Kateřiny Buršíkové, zastoupené JUDr.

Ing.

Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20.

12.

2018 č. j.

6 Afs 306/2018-40, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodění Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.

2018 č. j.

31 Af 38/2016-96.

Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl.

11, čl.

36 a čl.

40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu orgánů finanční správy v rámci daňové kontroly, který byl následně aprobován správními soudy.

Stěžovatelka namítá, že právní hodnocení a navýšení její daňové povinnosti bylo provedeno v hrubém rozporu se skutkovými zjištěními vyplývajícími z provedeného dokazování.

K tíži stěžovatelky byly zjevně nesprávně a formalisticky vyloženy podmínky pro odpočet výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.

Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Hradci Králové zahájil u stěžovatelky dne 29.

2012 daňovou kontrolu na dani z příjmů fyzických osob za hospodářský rok od 1.

10.

2010 do 30.

2011.

Finanční úřad pro Královéhradecký kraj, který se v důsledku nabytí účinnosti zákona č.

456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, stal správcem daně stěžovatelky (dále jen "správce daně"), vydal dne 28.

2015 dodatečný platební výměr č. j.

875924/15/2701-50521-606227, kterým stěžovatelce doměřil daň z příjmů fyzických za rok 2010 ve výši 849 150 Kč a současně jí uložil povinnost uhradit penále ve výši 169 830 Kč.

Podle správce daně stěžovatelka neprokázala, že výdaje na reklamní a zprostředkovatelské služby, jakož i na stavební, úklidové a pomocné práce, které měla uhradit v rozhodnutí jmenovaným obchodním společnostem, byly skutečně vynaloženy, resp. neprokázala, jakou částku skutečně uhradila a komu.

Odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 1.

2016 č. j.

22644/16/5200-10421-711811 zamítlo.

Výše citovaným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 173/02 ).

Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti jako další soudní instance a ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.

Námitky stěžovatelky představují pouhé pokračování polemiky s právními závěry správních soudů a souhrnně jde o všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v odvolacím daňovém řízení, jakož i v řízeních před správními soudy.

Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance, která mu nepřísluší.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud - jakož před ním i soud krajský - se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č.

289/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád") a zákona č.

586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen "zákon o daních z příjmů").

Oba soudy se zabývaly rozložením důkazního břemene v daňovém řízení a naplněním podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně z příjmu fyzických osob, přičemž dospěly ke shodnému závěru, že povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence a výše vynaloženého výdaje i ohledně jeho účelu nese daňový subjekt.

Pokud daňový subjekt v daňovém řízení neunese důkazní břemeno, z jím tvrzených skutečností se nevychází.

Závěry správních soudů, že předmětné výdaje nemohly být považovány za výdaj ve smyslu § 24 odst.

1 zákona o daních z příjmů, resp. že doměření daně z příjmů proběhlo v souladu se zákonem, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické.

Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (nález sp. zn.

Pl.

ÚS 38/95 ).

Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst.

5 daňového řádu.

Takový závěr Ústavní soud považuje konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní.

Navíc vychází ze zásady, podle níž důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo ji tvrdí (srov. např. nález sp. zn.

IV.

ÚS 29/05 ).

Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu.

Daňový doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem (usnesení sp. zn.

III.

ÚS 365/04 ).

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám.

Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů.

Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Tvrzení o porušení čl.

11 Listiny stěžovatelka nepodložila relevantní ústavněprávní argumentací.

Pokud zásahem do vlastnického práva mělo být doplacení daně z příjmů fyzických osob a od toho se odvíjející snížení majetku stěžovatelky, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2019 JUDr.

David Uhlíř, v. r. předseda senátu