Detail rozhodnutí

I.ÚS 339/19 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.339.19.1
Datum: 14. 5. 2019
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 339/19 ze dne 14. 5. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaroslavy Pudilové, zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Klokotská 103/13, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2018 č. j. 2 As 299/2017-29 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2017 č. j. 46 A 135/2015-43, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jakož i zrušení tohoto rozsudku.

Tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl.

11 a čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného právního názoru obecných soudů, na jehož základě nelze chybu ve vedení katastrálního operátu, k níž došlo před 1.

1964, napravit.

Ze spisového materiálu se podává, že podáním ze dne 21.

12.

2014 požádala stěžovatelka o opravu chyby v katastrálním operátu, která vznikla při vedení a obnově katastru v roce 2000, s tím, aby jí byla část pozemku p. č.

X v k. ú.

M. vrácena.

Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, rozhodnutím ze dne 2.

2015 č. j.

OR-773/2014-201-32 návrhu stěžovatelky nevyhověl, neboť se nejednalo o chybu v katastrálním operátu podle § 36 odst.

1 zákona č.

256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon").

Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze ze dne 7.

2015 č. j.

ZKI PR-O-54/509/2015-9, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí katastrálního úřadu.

Nejvyšší správní soud následně zamítl její kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví.

Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních.

A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s.

V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 173/02 ).

Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn.

Pl.

ÚS 85/06 ).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze a jen pokračující polemiku s právními závěry správních soudů a správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního.

Stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

Staví tak Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak výše uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, ani vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře zdejšího soudu.

Jak Nejvyšší správní soud, tak i krajský soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly (někdy i opakovaně).

Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního či katastrálního zákona.

Nejvyšší správní soud se pak velmi důkladně zabýval stěžejní námitkou stěžovatelky, tj. důvodnosti jí podaného návrhu na opravu chyb v katastrálním operátu a nezákonnosti postupu správních orgánů, pokud odmítly postupovat v souladu s ustanovením § 36 katastrálního zákona.

Ústavní soud respektuje právní závěry soudů i postup katastrálního úřadu.

Jak vyplývá z již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, účel řízení o opravě chyby v katastru nemovitostí spočívá v uvedení evidovaných údajů do souladu se skutečným obsahem listin, které má katastrální úřad k dispozici, tzn. odstranění nesprávností, resp. "zřejmého omylu" ve smyslu § 36 odst.

1 katastrálního zákona při vedení a obnově katastru.

V řízení o opravě chyby nelze opravovat změny, ke kterým došlo v důsledku právní úpravy, resp. na základě vzniku evidence nemovitostí a technickohospodářského mapování.

Uvedené právní závěry Nejvyššího správního soudu proto nelze považovat ani za "překvapivé", neboť byly opakovaně aprobovány i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn.

II.

ÚS 1757/13 nebo

II. ÚS 3601/16

). K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsah tohoto ústavně zaručeného práva spočívá v zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Je-li stěžovatelka i nadále přesvědčena o spornosti vlastnického práva k dotčeným pozemkům, může se rozhodnutí o této otázce domáhat pouze prostřednictvím podání u civilních soudů, nikoli žádostí o opravu chyby v katastru nemovitostí. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019 JUDr. David Uhlíř, v. r. předseda senátu