Detail rozhodnutí

I.ÚS 2931/19 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.2931.19.1
Datum: 15. 10. 2019
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2931/19 ze dne 15. 10. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Horní lán 1328/6, Olomouc, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019 č. j. 35 Co 198/2019-63, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 22.

2019 č. j.

20 C 164/2018-56 rozhodl, že stěžovatelce se nepřiznává osvobození od soudních poplatků a zástupce se jí neustanovuje.

Rozhodl tak o žádosti stěžovatelky (žalobkyně) v řízení, v němž se domáhá zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím z titulu přiměřeného finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu v Opavě pod sp. zn.

14 P 214/2015.

Odvolání stěžovatelky proti tomu rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozhodnutím potvrdil.

Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že u stěžovatelky nelze shledat podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst.

1 o. s. ř., což vylučuje postup podle § 30 o. s. ř., spočívající v ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení na náklady státu.

V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že soud prvního stupně v souladu s ustálenými závěry soudní praxe přihlédl při zkoumání podmínek pro osvobození od soudních poplatků z hlediska majetkových poměrů stěžovatelky nejen k výši jejích příjmů a disponibilních finančních prostředků, ale také k její možnosti si tyto prostředky opatřit.

Odvolací soud též přihlédl k tomu, že velká část stěžovatelkou zahajovaných a vedených sporů, které končí jejím neúspěchem, jsou spory sudičské, kdy zcela zjevně opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu.

Stěžovatelka argumentuje především odkazy na obecnou judikaturu Ústavního soudu týkající se otázky osvobození od soudních poplatků ve vztahu k principu rovnosti, k právu na soudní ochranu, právu na přístup k soudu či k posouzení aktuálních majetkových poměrů žadatelů o osvobození od soudních poplatků.

Tvrdí, že odvolací soud tyto nálezy ignoroval a postavil své rozhodnutí výhradně na závěru, že stěžovatelka "z vlastního rozhodnutí nepracuje".

Stěžovatelka dále uvádí, že je osobou s duševní poruchou a výslovně požádala o ustanovení opatrovníka, přičemž odvolací soud se její žádostí vůbec nezabýval.

Dále namítá, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19.

2019 sp. zn.

53 Co 112/2019 jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a byl jí ustanoven zástupce z řad advokátů.

Napadené rozhodnutí vydané jiným senátem téhož soudu o dva měsíce později je tak excesem porušujícím její právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl.

83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví.

Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V souzené věci jde o problematiku, jíž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně.

Ve své judikatuře zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry civilních soudů.

S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl.

82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry.

Případy, kdy přistoupil k věcnému posouzení jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu ze strany civilních soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Jinými slovy, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolná aplikace § 138 odst.

1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn.

IV.

ÚS 121/11 , usnesení IV.

ÚS 271/2000,

I. ÚS 1117/12

či

I. ÚS 2894/12

). O takový případ však v posuzované věci nejde. Ústavní soud předesílá - jak to již učinil ve svých předchozích rozhodnutích ve vztahu k téže stěžovatelce (viz např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2780/18 ) - že z úřední činnosti mu je známo, že stěžovatelka vede celou řadu soudních řízení, v nichž opakovaně a nezřídka bezúspěšně žádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. S ohledem na tuto skutečnost lze konstatovat, že stěžovatelce je známo, že soudy v minulosti o jejích obsahově srovnatelných žádostech rozhodly negativně, a to také z toho důvodu, že vzhledem k množství jí zahajovaných řízení stěžovatelka zjevně zneužívá svého práva na přístup k soudu. V nyní posuzované věci Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se námitkami stěžovatelky včetně jejího argumentu, že je osobou zdravotně znevýhodněnou, řádně zabýval. Pokud stěžovatelka namítá, že v případě jí zmíněného rozhodnutí Městského soudu v Praze jí bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno, Ústavní soud konstatuje, že mezi jeho úkoly nepatří sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti, směřující proti soudnímu rozhodnutí, posoudit, zda přezkoumávané rozhodnutí obstojí z hlediska ústavnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2845/14 ). V dané věci nemá Ústavní soud k závěrům odvolacího soudu výhrady. Soudy obou stupňů se otázkou, zda stěžovatelčiny poměry dovolují učinit závěr o naplnění zvlášť závažných důvodů, pro které by bylo možné stěžovatelce výjimečně přiznat osvobození od soudních poplatků, resp. pro ustanovení zástupce z řad advokátů, řádně zabývaly a dospěly k závěru, že tomu tak není. Nelze jim přitom vytknout, že by v tomto ohledu postupovaly svévolně, neboť z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá, na základě jakých úvah k danému závěru dospěly, resp. jaké skutečnosti vzaly v úvahu, tj. celkovou majetkovou situaci stěžovatelky ve vztahu k možnostem si finanční prostředky opatřit. Soudy při svém rozhodování též - ve vztahu ke stěžovatelkou tvrzeným dluhům z titulu náhrady nákladů řízení, v nichž nebyla úspěšná - přihlédly ke značnému množství stěžovatelkou zahajovaných a vedených sporů. Pokud jde o četné odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, nebyly shledány relevantními, neboť postrádají konkrétní vztah k nyní posuzované věci. Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení je řádným a dostatečným způsobem odůvodněno, a proto nemá důvod závěry přehodnocovat. Skutečnost, že svá rozhodnutí soudy opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Jak bylo předesláno, přezkoumání konkrétních závěrů civilních soudů o důvodnosti uplatněné žádosti stěžovatelky, ke kterým soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelkou, Ústavnímu soudu nepřísluší (srov. rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech stěžovatelky např. sp. zn. III. ÚS 2845/14 či

II. ÚS 2780/18

). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2019 JUDr. David Uhlíř, v. r. předseda senátu