Detail rozhodnutí

IV.ÚS 3149/18 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:4.US.3149.18.1
Datum: 12. 4. 2018
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3149/18 ze dne 4. 12. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti MUDr. Evy Klimovičové, zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS., advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 30 Cdo 4434/2017-436, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, č. j. 3 Co 182/2014-361, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, č. j. 37 C 186/2007-292, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní korporace MAFRA, a. s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala proti vedlejší účastnici omluvy a odčinění nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč (původně 30 000 000 Kč) za články zveřejněné v létě 2006 v deníku a na internetovém serveru vedlejší účastnice.

Městský soud v pořadí druhým rozsudkem, napadeným ústavní stížností, žalobu stěžovatelky zamítl.

Vrchní soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil a Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení otázky přípustnosti podaného dovolání.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla poskytnuta ochrana jejím základním právům ve smyslu čl.

4 Ústavy.

Konkrétně jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na respekt k lidské důstojnosti a soukromému životu podle čl.

10 odst.

1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces a na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl.

36 odst.

1 Listiny ve spojení s čl.

38 odst.

2 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka tvrdí (a v ústavní stížnosti reprodukuje), že v dovolání označila dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil, a s tímto tvrzením se dovolací soud nijak nevypořádal.

Procesní vady týkající se v převážné míře provedeného dokazování a hodnocení důkazů spatřuje stěžovatelka i v postupu odvolacího soudu a nalézacího soudu.

Výtky stěžovatelky směřují také proti průtahům v řízení, jež sama svým počínáním nezavinila.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona.

Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení přípustnosti.

Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28.

11.

2017, sp. zn.

Pl.

ÚS-st.

45/16 (460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst.

2 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl.

36 odst.

1 Listiny.

Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelky ze dne 24.

10.

2016 a dospěl k závěru, že právě na její případ závěry citovaného stanoviska dopadají, jak vyhodnotil již dovolací soud.

Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a po této stránce mu není co vytknout.

Stěžovatelka podle něj nekonkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považovala za pro ni splněný.

Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.

Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud své rozhodnutí řádně zdůvodnil a od dvou rozhodnutí dovolacího soudu, na něž stěžovatelka v dovolání odkazovala a která zčásti reprodukovala, se neodchýlil.

Stěžovatelka nic takového ostatně ani výslovně netvrdila, pouze opakovaně předkládala vlastní skutkový náhled věci.

S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje a zákonem stanovený postup dovolacího soudu nepovažuje za výraz přepjatého formalismu (viz např. usnesení sp. zn.

ÚS 1092/15 ze dne 28.

2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z: https://nalus.usoud.cz).

V části směřující proti usnesení dovolacího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

V citovaném stanovisku byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu.

S odkazem na tento závěr byla ve vztahu k napadeným usnesením odvolacího a nalézacího soudu ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu.

Námitkou porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů by se Ústavní soud mohl zabývat (v intencích projednávané věci pouze ve vztahu k dovolacímu řízení, vůči němuž je ústavní stížnost přípustná) jedině tehdy, vyčerpala-li by stěžovatelka všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Takovým prostředkem je v daném případě postup podle § 174a zákona č.

6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20.

12.

2017, sp. zn.

ÚS 3296/17 ).

Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatelka tento prostředek k ochraně svých práv využila; Ústavní soud se proto uvedenou námitkou nezabýval.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu