Vyhledat
Zpět na vyhledávání

Detail rozhodnutí

IV.ÚS 2609/18 #1

Soud
Ústavní soud
ECLI
ECLI:CZ:US:2018:4.US.2609.18.1
Datum
25. 10. 2018
Stav textu
plný text dostupný
NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2609/18 ze dne 25. 10. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Mgr. Martina Šaška, zastoupeného JUDr. Zuzanou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Drašarova 958, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 2 As 264/2017-30, a Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2017, č. j. 51 A 20/2015-46, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Krajského úřadu Středočeského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se měl dopustit přestupku podle § 125c odst.

1 písm. b) zákona č.

361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 19.

2.

2016 (dále jen "zákon o silničním provozu), tím, že dne 14.

5.

2015 ve 23:10 hodin v obci B., řídil osobní motorové vozidlo pod vlivem alkoholického nápoje s prokázanou hladinou 0,03 ‰ alkoholu v krvi.

Městský úřad v Berouně rozhodnutím ze dne 22.

7.

2015, č. j.

MBE/47126/2015/SPR-MaF, uložil stěžovateli za uvedený přestupek pokutu 2500 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců a povinnost nahradit náklady řízení 1000 Kč.

Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 13.

10.

2015, č. j.

105331/2015/KUSK-DOP/HRO, zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Stěžovatelovu žalobu proti výše uvedeným správním rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.

6.

2017, č. j.

51 A 20/2015-46.

Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 31.

5.

2018, č. j.

2 As 264/2017-30.

Správní soudy shodně dospěly k závěru o dostatečně zjištěném skutkovém stavu ze strany správních orgánů a zákonnosti obou správních rozhodnutí, zdůraznily platnost zásady tzv. nulové tolerance alkoholu za volantem na území České republiky a uloženou sankci nepovažovaly za nepřiměřenou.

Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a krajského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 1.

8.

2018 a navrhuje jejich zrušení.

Namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

6 odst.

1 a 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl.

90 a čl.

95 odst.

1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), porušení presumpce neviny podle čl.

40 odst.

2 Listiny, zásah do práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména podle čl.

10 odst.

1 Listiny a porušení čl.

2 odst.

2 Listiny.

V podstatné míře stěžovatel opakuje argumentaci vznesenou již v žalobě a kasační stížnosti.

Zásah spatřuje zejména v tom, že se jej při kontrole, při které mu byla zjištěna hodnota alkoholu v krvi 0,03 ‰ po odečtení odchylky, příslušníci Policie České republiky nedotázali, zda před jízdou neužil ústní sprej, lékařské preparáty či kapky s obsahem alkoholu.

Stěžovatel odmítá, že by před jízdou požil alkoholický nápoj.

Obsah alkoholu v krvi stěžovatel vysvětluje užitím léků s obsahem alkoholu.

Obecné soudy podle stěžovatele nedostatečně zjistily skutkový stav a nerespektovaly zásadu vyšetřovací a zásadu in dubio pro reo.

Stěžovatel podpisem sjetin výsledků dechové zkoušky nesouhlasil s jejich následným použitím v přestupkovém řízení a správní rozhodnutí jsou pro něj překvapivá.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst.

1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.

Podle čl.

83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem.

Stěžovatel se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesla již v řízení před obecnými soudy, snaží učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není.

Krajský soud i Nejvyšší správní soud vyčerpávajícím způsobem odůvodnily zákonnost napadených správních rozhodnutí a vypořádaly se s argumentací vznesenou stěžovatelem.

V České republice platí tzv. nulová tolerance alkoholu v krvi při řízení motorových vozidel.

Z provedeného dokazování zcela zjevně vyplynulo, že stěžovatel před jízdou alkohol požil, a to bez ohledu zdroj alkoholu.

Z příbalových letáků léků, které měl stěžovatel užít před jízdou, plyne, že obsahují alkohol (Sinupret a Dr.

Theiss Echinacea) a nejsou vhodné pro řidiče (Bromhexin a Stoptussin).

Pro naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst.

1 písm. b) zákona o silničním provozu není podstatné, do jaké míry byl řidič ovlivněn, nýbrž je rozhodné, že ovlivněn byl, a to tím, že se v jeho těle nacházel alkohol.

Stěžovatel si měl být vědom, že se může užitím uvedených léků bezprostředně před jízdou uvedeného přestupku dopustit.

S ohledem na shora uvedené proto dospěl Ústavní soud k závěru, že rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajského soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu