Detail rozhodnutí

IV.ÚS 1799/18 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:4.US.1799.18.1
Datum: 9. 11. 2018
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1799/18 ze dne 11. 9. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Jana Bláhy, zastoupeného JUDr. Robertem Bezděkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2018, č. j. 30 Co 36/2018-65, a Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 12. 2017, č. j. 15 EXE 659/2010-40, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně jako účastníků řízení a Města Unhošť jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal dne 10.

2017 návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst.

1 písm. e) o. s. ř. z důvodu nemajetnosti.

Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 27.

12.

2017, č. j.

15 EXE 659/2010-40, zastavil řízení o podaném návrhu a rozhodl o nákladech řízení.

Okresní soud dospěl k závěru, že vymáhaná pohledávka včetně nákladů exekuce již byla vymožena, zanikl tedy výkon exekučního titulu jakožto zvláštní podmínky řízení a bylo nutné řízení o návrhu zastavit.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23.

2018, č. j.

30 Co 36/2018-65, potvrdil usnesení okresního soudu a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud dospěl k obdobnému závěru jako soud nalézací - nelze rozhodovat o zastavení exekuce po jejím faktickém provedení, je-li důvodem zastavení nemajetnost povinného nebo zjevný nepoměr nákladů exekuce k vymáhané pohledávce.

Proti usnesením krajského soudu a okresního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 23.

2018 a navrhuje jejich zrušení.

Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces podle čl.

11 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále namítá porušení čl.

2 odst.

2 a čl.

4 odst.

1 Listiny.

Stěžovatel zejména namítá, že exekuce byla zahájena nezákonně, vedlejší účastník nebyl oprávněn vymáhat bagatelní částku 1000 Kč prostřednictvím soudního exekutora, neboť takové jednání je v rozporu se zásadou zdrženlivosti a přiměřenosti, což bylo opakovaně judikováno Nejvyšším správním soudem i Ústavním soudem.

Obecné soudy řádně neodůvodnily napadená rozhodnutí, která jsou rovněž projevem jejich libovůle.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst.

1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.

Podle čl.

83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

V dané věci jde o exekuční řízení vedené k vymožení pohledávky 1000 Kč, což je tzv. bagatelní věc.

Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29.

2002, sp. zn.

IV.

ÚS 695/01 , ze dne 30.

2001, sp. zn.

IV.

ÚS 248/01 , nebo ze dne 4.

2007, sp. zn.

III.

ÚS 748/07 , aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena.

V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, umožňující soudům efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele.

Nad rámec uvedených důvodů zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti lze uvést, že v posuzované věci je odůvodnění napadených usnesení ústavně konformní.

Podstatou věci není, jak se stěžovatel domnívá, zda byla exekuce nařízena souladně se zásadou zdrženlivosti a přiměřenosti, nýbrž to, zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení o návrhu na zastavení exekuce.

Obecné soudy, souladně s judikaturou Nejvyššího soudu, dospěly k závěru, že zanikl-li faktický výkon exekučního titulu, neboť byla již vymáhaná částka včetně nákladů exekuce zcela vymožena, není splněna zvláštní podmínka řízení, a proto bylo řízení o stěžovatelově návrhu zastaveno.

Exekuční titul nebyl v posuzované věci zrušen ani nebyla prohlášena jeho nicotnost, a proto nebylo třeba o návrhu rozhodnout věcně z důvodu možného vzniku bezdůvodného obohacení.

Byl to pouze stěžovatel, kdo porušil právní povinnost, za což mu byla uložena bloková pokuta, kterou však řádně a včas nezaplatil.

Choval-li by se stěžovatel jinak, nemuselo by vůbec dojít k výkonu exekučního titulu.

Ústavní soud uzavírá, že postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu