Detail rozhodnutí

I.ÚS 2488/17 #2

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:1.US.2488.17.2
Datum: 27. 2. 2018
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2488/17 ze dne 27. 2. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Daniela Balouna, advokáta, sídlem Václavská 12, Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2017 č. j. 6 To 91/2017-221, včetně návrhu na zrušení ustanovení § 12a odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Plzni a Ministerstva spravedlnosti, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud").

Podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu stěžovatel navrhuje zrušení ustanovení § 12a odst.

1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.

177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.

486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.

177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud přiznal postavení vedlejšího účastníka České advokátní komoře.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud porušil jeho základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky.

Výslovně uvádí, že krajský soud neoprávněně zasáhl do základního práva na soudní ochranu garantovaného ustanovením čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Dále je přesvědčen, že krajský soud porušil jeho základní právo vlastnit majetek, jak je zaručeno čl.

1 Dodatkového protokolu č.

1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č.

3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č.

209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").

Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí krajského soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.

Stěžovatel jako ustanovený obhájce podal u Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") návrh na přiznání odměny, náhrady hotových výdajů a náhrady za promeškaný čas s tím, že v něm záměrně neaplikoval ustanovení § 12a odst.

1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.

177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").

Okresní soud usnesením ze dne 15.

2017 č. j.

1 T 152/2016 - 213 stanovil stěžovateli odměnu ve výši 3 600 Kč, tj. odměnu ve výši plynoucí z aplikace ustanovení § 12a odst.

1 advokátního tarifu.

Usnesení okresního soudu stěžovatel nenapadá.

Stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí okresního soudu krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.

V odůvodnění uvedl, že okresní soud ve svém rozhodnutí správně aplikoval advokátní tarif a postupoval tak v souladu s účinnou právní normou.

Dále konstatoval, že námitky stěžovatele jsou sice logické a přiléhavé, ale soudy jsou povinny rozhodovat dle účinných právních norem.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje historický vývoj napadeného ustanovení advokátního tarifu, včetně důvodů vedoucích k jeho vzniku.

Na základě úvah o hospodaření státu pak dospívá k závěru, že aplikace ustanovení § 12a odst.

1 advokátního tarifu je neproporcionální.

Je přesvědčen, že účel jeho normativní existence již odpadl a odměny ustanovených obhájců jsou bezdůvodně deformovány.

Vzhledem k mlčení normotvůrce, tj. ministerstva spravedlnosti, které podle stěžovatele mělo zohlednit aktuální situaci a napadené ustanovení zrušit nebo změnit, navrhuje, aby zasáhl Ústavní soud a ochránil jeho základní práva a svobody.

Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě se, navzdory jeho bagatelnosti (rozdíl v nárokované a přiznané částce je 900 Kč), jedná o případ přesahující jeho individuální zájmy.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti.

Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích určil podmínky, za kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecným soudem vede k nepřípustnému porušení základních práv a svobod jednotlivce.

Obvykle se jedná o případy nesprávné volby či nesprávného určení vzájemně kolidujících právních norem, případy zcela zjevně nesprávně zvolené interpretační metody či techniky a případy svévolné aplikace podústavního práva [viz např. nález sp. zn.

III.

ÚS 2801/11 ze dne 10.

12.

2013 (N 213/71 SbNU 501); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud je vzhledem ke své pozici v ústavním systému České republiky povinen minimalizovat své zásahy do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nepřehlédnutelně zejména v případech, kdy nedochází k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů (viz např. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 1213/17 ze dne 30.

2017).

Stěžovatel nezpochybňuje postup krajského soudu (ani postup okresního soudu) a nevytýká jim nesprávnou aplikaci účinných právních norem.

Není tedy divu, že Ústavní soud neshledal v usnesení krajského soudu jakýkoli nesprávný postup vedoucí k zásahu do jeho základních práv a svobod a ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Napadené usnesení stěžovateli slouží pouze jako záminka k napadení ustanovení § 12a odst.

1 advokátního tarifu.

Zde je však namístě připomenout, že Ústavní soud má pravomoc zasahovat do normotvorné pravomoci orgánů veřejné moci pouze za předpokladu kolize daného právního předpisu s ústavním pořádkem České republiky, případně - v tomto případě - kolize se zákonem [viz ustanovení čl.

87 odst.

1 písm. b) Ústavy České republiky].

Pravomoc svěřenou Ústavnímu soudu nelze aplikovat v případech právních předpisů, které jsou například pouze nedokonalé, nedostatečně odůvodněné, zastaralé nebo neoblíbené.

Vždy je nezbytné identifikovat rozpor s ústavním pořádkem, případně zákonem.

Napadené ustanovení, navzdory ústavní stížnosti, však takovou kolizi nevyvolává, a nesouhlas stěžovatele není dostatečným důvodem k tomu, aby Ústavní soud mohl realizovat svou pravomoc, a nejsou ani dostatečným důvodem k tomu, aby obecné soudy příslušné ustanovení neaplikovaly (obdobně viz usnesení sp. zn.

ÚS 2082/15 ze dne 12.

2015).

Ústavní soud v této souvislosti také připomíná, že odpadnutí důvodů vedoucích ke vzniku právní normy, případně změna společenské situace, nejsou samy o sobě dostatečnými důvody k vyslovení protiústavnosti ustanovení normativní povahy.

Mohou to být důvody ospravedlňující normotvůrce k jejich revizi či ke změně právní úpravy, ale nejsou důvodem k realizaci pravomoci svěřené Ústavnímu soudu ustanovením čl.

87 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Opačný postup by znamenal nepřípustné rozšiřování jeho pravomocí.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Stejně tak byl odmítnut i návrh na zrušení ustanovení § 12a odst.

1 advokátního tarifu, který s ní byl spojen, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst.

2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud také zamítl návrh na přiznání postavení vedlejšího účastníka České advokátní komoře.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2018 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu