Detail rozhodnutí

I.ÚS 1074/18 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:1.US.1074.18.1
Datum: 8. 7. 2018
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1074/18 ze dne 7. 8. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jany Rozsypalové, zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti rozhodnutí Městského úřadu Uherský Brod, odboru stavebního úřadu ze dne 25. 7. 2014 č. j. OSUUP/0792/11/Ju, rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 31. 1. 2017 č. j. KUZL 7868/2017, sp. zn. KUSP 62027/2014 ÚP-No, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2017 č. j. 29 A 48/2017-50 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018 č. j. 4 As 234/2017-38, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozsudku.

Rovněž se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů.

Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl.

35 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, který vyústil ve vydání nezákonného územního rozhodnutí, na jehož základě by mohlo dojít k povolení stavby, která bude mít významný vliv na oblast nacházející se v Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, v níž má stěžovatelka rekreační objekt.

Správní orgány podle stěžovatelky rozhodovaly v rozporu s platným územním plánem, jakož i v rozporu s § 18 odst.

5 zákona č.

183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon").

K porušení výše uvedených ústavně zaručených práv došlo podle stěžovatelky i tím, že uvedený nesprávný postup správních orgánů byl následně aprobován správními soudy.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský úřad Uherský Brod vydal podle § 79 a § 92 stavebního zákona územní rozhodnutí o umístění stavby "Technologický objekt pro distribuci internetového signálu" na pozemcích parc. č.

X1 (PK X2 a PK X3) v k. ú.

Bystřice pod Lopeníkem, v lokalitě "T." (výrok I.), stanovil podmínky pro umístění stavby (výrok II.), podle § 115 stavebního zákona vydal stavební povolení na stavbu tohoto záměru (výrok III.), stanovil podmínky pro provedení stavby (výrok IV.) a rozhodl o námitkách (výrok V.).

Krajský úřad Zlínského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, odvolání stěžovatelky zamítl.

Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatelky a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví.

Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních.

A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s.

V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 173/02 ).

Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn.

Pl.

ÚS 85/06 ).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek uplatněných stěžovatelkou v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly.

Jak Nejvyšší správní soud, tak i krajský soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti postupu stavebního úřadu při umísťování a povolování předmětné stavby.

Zvláště podrobně se pak oba soudy zabývaly námitkou, že napadené rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno v rozporu s platným územním plánem obce Bystřice pod Lopeníkem, jakož i v rozporu s § 18 odst.

5 stavebního zákona.

Uzavřely, že předmětný záměr lze podřadit pod veřejnou technickou infrastrukturu ve smyslu § 2 odst.

1 písm. k) bod 2 stavebního zákona, kterou je v nezastavěném území možné umístit podle § 18 odst.

5 stavebního zákona.

Nejvyšší správní soud se dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval spornou otázkou, zda územní plán obce Bystřice pod Lopeníkem tento typ záměru nevylučuje.

Jak krajský, tak i kasační soud tedy na námitky stěžovatelky náležitě reagovaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily.

Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám.

Obsah tohoto ústavně zaručeného práva spočívá v zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů.

Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2018 JUDr.

Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu