Detail rozhodnutí

IV.ÚS 4190/16 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.4190.16.1
Datum: 4. 11. 2017
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 4190/16 ze dne 11. 4. 2017

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, č. j. 25 Co 210/2016-169, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 18. 2. 2016, č. j. 107 C 29/2014-129, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kutné Hoře uložil rozsudkem ze dne 18.

2016, č. j.

107 C 29/2014-129, stěžovateli a dalšímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 49 542 Kč z titulu náhrady škody v důsledku upytlačení daňka v honitbě žalobce.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.

2016, č. j.

25 Co 210/2016-169, žalobu zamítl v rozsahu 14 128 Kč jako hodnoty paroží, jehož vlastníkem je žalobce a které může být vráceno; ve zbytku rozsudek potvrdil.

Proti rozhodnutím obecných soudů se stěžovatel brání ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení.

Namítá zásah do ochrany vlastnického práva podle čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v závěru soudů, že stěžovatel nebyl vlastníkem daňka, přestože jej neupytlačil, nýbrž zakoupil od třetí osoby - následně daněk unikl do honitby žalobce, kde jej stěžovatel zastřelil.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst.

1 téhož zákona.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí.

Pro přezkum není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

V tomto případě obecné soudy ústavně konformním způsobem, jasně a srozumitelně odůvodnily závěr, který stěžovatel v řízení setrvale zpochybňoval a na kterém založil rovněž svoji ústavní stížnost - že se žalobce nemohl stát vlastníkem daňka (jeho paroží).

Soudy vyšly z § 5 zákona č.

449/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"), podle kterého bez povolení majitele nesmí v honitbě nikdo lovit ani vypouštět zvěř.

V daném případě se jednalo o daňka skvrnitého stáří 4,5 roku, který byl ve smyslu § 2 písm. b) a d) zákona o myslivosti volně žijícím živočichem, pohyboval se ve volné přírodě a v blízkosti dančí tlupy, byl tzv. mistrovsky střelen do krční páteře a na místě zhasl; stalo se tak v honitbě, pročež vlastníkem daňka je majitel honitby - žalobce.

Na tomto závěru nemohlo nic změnit, zakoupil-li snad stěžovatel daňka na farmě, popř. směnil za jelení zvěřinu a následně nezabránil jeho úniku z oplocenky nebo jej záměrně vypustil do honitby.

Soudy přihlédly k tomu, že daněk byl usmrcen výstřelem z nelegálně držené opakovací kulovnice, jejíž majitelkou (držitelkou zbrojního průkazu) byla manželka stěžovatele a stalo se tak z pomalu jedoucího automobilu, tedy způsobem, který je zakázán podle § 45 odst.

1 písm. h) zákona o myslivosti a hodnocen jako zvlášť zavrženíhodný.

Je mimoto nerozhodné, zda střílel stěžovatel sám anebo zda opatřil zbraň a řídil vozidlo, z jehož pravého zadního sedadla otevřeným oknem střílel spolupachatel, který byl společně se stěžovatelem odsouzen trestním soudem, a byla mu též napadenými rozsudky uložena povinnost k náhradě škody.

Ve snaze vyhnout se odpovědnosti navíc stěžovatel se spolupachatelem při pronásledování svědkem a příslušníky policie daňka vyhodili do příkopu u silnice (tzv. škarpy) a zbraň ukryli do krmelce v blízké oboře.

Významným podkladem napadených rozhodnutí civilních soudů byl rozsudek Okresního soudu v Kutné hoře ze dne 30.

2014, č. j.

14 T 55/2014-270, kterým byl stěžovatel odsouzen za přečiny pytláctví, krádeže a nedovoleného ozbrojování; také proti tomuto rozsudku se stěžovatel bránil opravnými prostředky včetně ústavní stížnosti, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13.

2016, sp. zn.

ÚS 1795/15 .

Rovněž v trestním řízení stěžovatel založil svoji obhajobu na tvrzení, že vlastníkem daňka byl on.

Následně stěžovatel neúspěšně usiloval o obnovu trestního řízení; ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů o obnově byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11.

2017, sp. zn.

ÚS 31/17 .

Stěžovatelova setrvalá nespokojenost se závěry obecných soudů nemůže být důvodem pro zásah soudu ústavního.

Soudy při svém rozhodování beze zbytku dodržely ústavní rámec své činnosti, a proto Ústavní soud stížnost odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu