Detail rozhodnutí

IV.ÚS 2890/17 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.2890.17.1
Datum: 28. 11. 2017
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2890/17 ze dne 28. 11. 2017

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Dagmary Baldenhoferové, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. 62 Co 93/2017-86, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se žalobou domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 25 578,90 Kč - dluhu, který měl vzniknout na službách spojených s užíváním bytu č.

X v budově č. p.

X1 v ulici S. v P. (dříve ve vlastnictví stěžovatelky) za období leden až prosinec 2013 a který stěžovatelka zaplatila do fondu oprav za vedlejší účastnici Zuzanu Hřivnovou užívající nadále předmětný byt jako nájemkyně.

Městský soud v Praze změnil rozsudkem ze dne 24.

2017, č. j.

62 Co 93/2017-86, výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11.

10.

2016, č. j.

42 C 24/2016-42, a to tak, že se stěžovatelčina žaloba o zaplacení 25 578,90 Kč zamítá.

Odvolací soud dospěl zejména k závěru, že kupní smlouva, na základě které stěžovatelka nabyla předmětný byt, je absolutně neplatná; dluh na službách fakticky nezaplatila stěžovatelka, nýbrž Společenství vlastníků jednotek S. (dále jen "SVJ") z fondu oprav, a proto se vedlejší účastnice na její úkor neobohatila.

Proti rozsudku odvolacího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 13.

2017 a navrhuje jeho zrušení; namítá zásah do ústavně zaručených práv na soudní a jinou právní ochranu a na ochranu majetku podle čl.

36 odst.

1 a čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, čl.

6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.

1 Dodatkového protokolu k úmluvě.

Stěžovatelka tvrdí, že je podle údajů z katastru nemovitostí spoluvlastnicí bytu, dřívější vlastník společnost S., s. r. o., v likvidaci, byla vymazána z veřejného rejstříku po její likvidaci.

V současnosti je přerušeno řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.

80 Cm 16/2013 o návrhu na zrušení zápisu o výmazu společnosti, o obnovení její likvidace a jmenování likvidátora.

Vedlejší účastnice tvrdí, že by měla platit zálohy za služby právě společnosti, nikoli stěžovatelce, která je stále členkou SVJ, má povinnost přispívat do fondu oprav a hradit zálohy za služby spojené s užíváním bytu.

Vedlejší účastnice nic neplatí, ačkoli byt užívá.

Stěžovatelka namítá, že odvolací soud porušil ustanovení § 3030, § 2 odst.

3, § 3 odst.

3 a § 8 zákona č.

89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť svým výkladem zákona ochránil vedlejší účastnici, která zneužívá právo a chová se v rozporu s dobrými mravy.

Odvolací soud měl posuzovat danou věc v celé její komplexnosti a měl si být vědom absurdních a nespravedlivých důsledku jeho závěrů.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst.

1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.

Podle čl.

83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že v dané věci jde o spor o zaplacení částky 25 578,90 Kč - jde tedy o tzv. bagatelní věc z hlediska dovolacího řízení.

Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29.

2002, sp. zn.

IV.

ÚS 695/01 , ze dne 30.

2001, sp. zn.

IV.

ÚS 248/01 , nebo ze dne 4.

2007, sp. zn.

III.

ÚS 748/07 , aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena.

V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele.

Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se vede spor o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.

Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv (k tomu viz např. usnesení ze dne 28.

2014, sp. zn.

II.

ÚS 3878/13 ).

Městský soud v Praze rozhodl ústavně konformním způsobem, své závěry jasně a logicky odůvodnil a v jeho rozhodnutí nelze spatřovat exces.

Lze souhlasit se stěžovatelkou, že situace ohledně předmětného bytu je specifická a jednání vedlejší účastnice zřejmě není v souladu s dobrými mravy.

Nelze však odhlížet od předmětu řízení před obecnými soudy, které bylo zahájeno na základě žaloby o vydání bezdůvodného obohacení, čímž byly dány mantinely soudního přezkumu.

Z provedeného dokazování před obecnými soudy plyne, že stěžovatelka není spoluvlastnicí bytu a dluh za služby spojené s užíváním bytu uhradilo SVJ z fondu oprav, nikoli stěžovatelka, která tak nebyla aktivně legitimována ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, protože se nájemnice bezdůvodně neobohatila na její úkor.

S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem Městského soudu v Praze nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu