Detail rozhodnutí

I.ÚS 4089/16 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2017:1.US.4089.16.1
Datum: 2. 7. 2017
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 4089/16 ze dne 7. 2. 2017

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Bello Samiratu, zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 177/2016-28 ze dne 22. 9. 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 A 25/2013-49 ze dne 18. 5. 2016, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-76714-6/SO/sen-2012 ze dne 11. 1. 2013 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-9053-18/TP-2011 ze dne 20. 4. 2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího práva garantovaného čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, stěžovatelka byla ve správním řízení žadatelkou o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky byla stěžovatelčina žádost zamítnuta, neboť stěžovatelku údajně nebylo možno považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst.

3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ve znění do 17.

12.

2015.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (v řízení před správními soudy v postavení žalované) bylo stěžovatelčino odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí zamítnuto.

Rozhodnutí žalované napadla stěžovatelka žalobou, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl Městský soud v Praze.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu pak byla zamítnuta i stěžovatelčina kasační stížnost.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že správní orgány a soudy posoudily její věc zcela opačně oproti tomu, jak byla dříve posouzena v řízení o žádosti o udělení přechodného pobytu a následně (po vydání ústavní stížností napadených správních rozhodnutí) v řízení o prodloužení pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie, a dokonce i ve zcela totožném řízení o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie.

Podle stěžovatelky je řízení o trvalém pobytu nutno posuzovat v návaznosti na předchozí řízení o žádosti o povolení přechodného pobytu, v němž byla posuzována zcela identická právní otázka, tedy zda lze stěžovatelku považovat za rodinnou příslušníci občana Evropské unie, přičemž původně byla tato otázka posouzena kladně.

Od rozhodování o přechodném pobytu přitom vztah stěžovatelky k jejímu strýci pouze zesílil, postup správních orgánů je tedy údajně zcela neopodstatněný.

Stěžovatelka tak má za to, že došlo k porušení jejího práva na ochranu legitimního očekávání.

Stěžovatelka také podotýká, že ústavní stížnost nepodává čistě z teoretických či akademických důvodů (za situace, kdy jí bylo v jiném řízení povolení k trvalému pobytu uděleno).

V důsledku chybného postupu orgánů veřejné moci byla stěžovatelka značně zasažena ve svých právech, neboť byla v neustálé právní a životní nejistotě ohledně svého pobytového statusu.

Mimo morální zadostiučinění by pak zrušení vadných rozhodnutí mělo za následek možnost nárokovat si náhradu škody spočívající i v nákladech na právní zastoupení v řízení o opravném prostředku, jakož i v řízení před správními soudy.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti.

Zjišťování skutkového stavu a aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Není zásadně na Ústavním soudu, aby zkoumal povahu vztahů stěžovatelky s jejím strýcem, ostatně stěžovatelka v tomto směru ani podrobněji neargumentuje a odůvodnění městského soudu, podle kterého existenci trvalého vztahu podobného vztahu rodinnému neprokázala, v podstatě nikterak nevyvrací.

Klíčovou námitkou stěžovatelky tak zůstává údajné porušení jejího legitimního očekávání, a to s ohledem na předchozí posouzení jejího postavení správními orgány, které bylo oproti projednávané věci odlišné.

Stěžovatelka v této souvislosti sice poukazuje i na správní řízení, ke kterým došlo až po správním řízení, z něhož vzešla projednávaná ústavní stížnost, nicméně Nejvyšší správní soud už stěžovatelce vysvětlil, že k těm přihlížet nelze, neboť při přezkoumávání rozhodnutí se vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Stěžovatelčino legitimní očekávání ostatně stěží mohlo být posíleno tím, jak až následně dopadla jiná řízení.

Pokud pak jde o odlišné posouzení vztahu stěžovatelky s jejím strýcem v nyní projednávané věci oproti rozhodování o udělení přechodného pobytu, lze se stěžovatelkou souhlasit, že nejednotné rozhodování v totožných věcech je jevem nežádoucím.

To ovšem neznamená, že by "odklon" správního orgánu od předešlého posouzení věci byl bez dalšího nezákonný, či dokonce protiústavní.

Určitá nejednotnost při výkladu právních předpisů a pojmů v nich užitých je totiž nejen u správních orgánů, ale i u soudů prakticky nevyhnutelná, a to tím spíše v případě nových právních úprav.

Na zákonodárci je, aby tento jev pokud možno minimalizoval, k čemuž slouží zejména rozhodování vrcholných soudních instancí (Nejvyšší správní soud ve správním soudnictví, Nejvyšší soud ve věcech civilních a trestních), jejichž rozhodnutí usměrňují výklad právních předpisů a poskytují nižším soudům a dalším orgánům veřejné moci vodítko, jak v obdobných případech postupovat.

Obdobná situace nastala právě i v otázce výkladu § 15a odst.

3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ve znění do 17.

12.

2015, a v něm užitého pojmu "vztah obdobný vztahu rodinnému", který byl sjednocen judikaturou Nejvyššího správního soudu, a to přikloněním se k restriktivnímu výkladu.

Správní orgán v projednávané věci judikaturu Nejvyššího správního soudu respektoval, v důsledku čehož rozhodl odlišně od dřívějšího rozhodnutí v jiné stěžovatelčině věci.

Takový postup Ústavní soud považuje za ústavně konformní, a to bez ohledu na případnou opětovnou změnu správní praxe, která mohla nastat po vydání napadených správních rozhodnutí a jež měla pro stěžovatelku jen příznivé důsledky.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2017 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu