Detail rozhodnutí

I.ÚS 2906/17 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2017:1.US.2906.17.1
Datum: 29. 11. 2017
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2906/17 ze dne 29. 11. 2017

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Davida Lenka, zastoupeného Mgr. Janem Balciarem, advokátem se sídlem U Studánky 3, Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 259/2017-103 ze dne 13. 7. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále též "krajský soud") s odůvodněním, že jím bylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-východ (dále též "okresní soud") rozsudkem č. j.

9 C 9/2016-80 ze dne 7.

2017 vyhověl žalobě Agentury pro podporu podnikání a investic CzechInvest (dále jen "vedlejší účastnice") o určení, že při uzavírání pracovního poměru mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem dne 1.

2010 byly splněny podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou uvedené v § 39 odst.

4 zákona č.

262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném k 1.

2010 (výrok I.).

Okresní soud dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit úspěšné vedlejší účastnici k rukám jejího advokáta náhradu nákladů řízení ve výši 22 328 Kč.

K odvolání stěžovatele, které směřovalo toliko do nákladů řízení, krajský soud usnesením č. j.

23 Co 259/2017-103 ze dne 13.

2017 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, načež stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 1 537 Kč.

Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil.

V ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že po něm není možno spravedlivě požadovat náhradu nákladů zastoupení vedlejší účastnice advokátem, neboť se nejedná o náklady potřebné k účelnému bránění práva ve smyslu ustanovení § 142 odst.

1 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

Stěžovatel se v této souvislosti dovolával nálezu Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 1011/12 ze dne 20.

2014, presumujícího neúčelnost nákladů vynaložených na právní zastoupení státu advokátem, od nějž se podle stěžovatele obecné soudy nedůvodně odchýlily.

Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že závěry vyslovené v citovaném nálezu dopadají i na příspěvkové organizace za předpokladu, že tyto jsou 1) zřízeny státem, 2) podřízeny státu, 3) rozpočet na vlastní činnost jim poskytuje stát, 4) disponují vlastním právním oddělením a 5) řeší běžný, např. pracovněprávní spor.

Dle stěžovatele za těchto okolností neexistuje, vyjma právní subjektivity, žádný rozdíl mezi vedlejší účastnicí, která je příspěvkovou organizací s výše vymezenými atributy, a organizační složkou státu.

Stěžovatel krom toho namítl, že krajský soud vycházel z nesprávných skutkových zjištění, neboť jednak není pravda, že by vedlejší účastnice získávala finanční prostředky na zajištění svého provozu od jiných subjektů než od státu, a dále krajský soud pominul, že vedlejší účastnice disponuje vlastním právním oddělením zaměstnávajícím osoby s právnickým vzděláním.

Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatele i obsah napadeného soudního aktu, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstata stížnostního návrhu spočívá v kritice obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení.

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a k zásahům do této rozhodovací činnosti se uchyluje pouze výjimečně [srov. např. nálezy sp. zn.

IV.

ÚS 88/05 ze dne 21.

2005 (N 87/37 SbNU 189), sp. zn.

IV.

ÚS 310/05 ze dne 26.

2005 (N 180/38 SbNU 443), či sp. zn.

II.

ÚS 580/10 ze dne 20.

2010 (N 112/57 SbNU 419)].

To je dáno obvyklou obecnou podružností předmětné problematiky k meritu věci.

Spor o náhradu nákladů řízení by mohl nabýt ústavněprávní dimenze až v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, a to především tehdy, kdy je úvaha soudu důsledkem naprosté libovůle nebo rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno.

Nic takového v projednávané věci zjištěno ovšem nebylo.

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy s ohledem na výsledek řízení správně rozhodly o náhradě nákladů řízení podle základní zásady úspěšnosti ve smyslu § 142 odst.

1 o. s. ř.

Odvolací soud se současně na podkladě stěžovatelem podaného opravného prostředku zabýval otázkou účelnosti nákladů řízení vynaložených vedlejší účastnicí, a to i v kontextu stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu.

Jeho závěrům, jež jsou přehledně a přiléhavě rozvedeny v odůvodnění napadeného usnesení, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepřísluší mu je tedy ani jakkoliv přehodnocovat.

Skutečnost, že se stěžovatel s argumenty, o něž bylo napadené rozhodnutí opřeno, neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

K námitkám stěžovatele stran rozporů ve skutkových zjištěních Ústavní soud podotýká, že ke zdrojům příjmů příspěvkových organizací se krajský soud vyjadřoval v rovině obecné a v tomto ohledu jsou jeho závěry nepochybně správné.

Závěr krajského soudu o nedostatku právní erudice zaměstnanců vedlejší účastnice je pak třeba vnímat v kontextu zjištění soudu prvního stupně, že vedlejší účastnice poskytuje právní poradenství v oblasti evropských dotací a nikoliv v oblasti pracovněprávní.

Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádný rozpor, jenž by bylo možno hodnotit jako porušení principů spravedlivého procesu, neshledal.

Za daných okolností Ústavní soud postupoval dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2017 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu