Detail rozhodnutí

I.ÚS 2270/17 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2017:1.US.2270.17.1
Datum: 20. 9. 2017
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2270/17 ze dne 20. 9. 2017

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Lenky Valentové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. května 2017 č. j. Nao 178/2017-52, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním ze dne 21.

2017, doplněným dalšími podáními ze dne 28.

2017 a ze dne 8.

2017 stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl.

10, čl.

36, čl.

37 a čl.

38 Listiny základních práv a svobod napadla shora označené rozhodnutí, jímž Nejvyšší správní soud v řízení o přezkoumání rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 6.

2017 č. j.

JMK 20510/2017, sp. zn.

S-JMK 35842/2015/OSV-HA, k námitce stěžovatelky o podjatosti soudců druhého senátu Nejvyššího správního soudu rozhodl, že předsedkyně senátu JUDr.

Miluše Došková a soudci JUDr.

Karel Šimka a Mgr.

Eva Šonková nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn.

Nao 143/2017.

Stěžovatelka vůči napadenému rozhodnutí blíže neargumentovala, nicméně uvedla, že svoji argumentaci následně doplní, což do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti neučinila.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení § 75 odst.

1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst.

3).

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 62/95 ze dne 30.

11.

1995, N 78/4 SbNU 243).

Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity.

Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl.

4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů.

Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena.

Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž bylo v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce.

Ústavní soud vychází z toho, že řízení ve věci samé doposud neskončilo a že případně i vadné posouzení námitky podjatosti může být v průběhu řízení ještě napraveno.

Bude-li mít stěžovatelka za to, že rozhodnutí, jímž se řízení ve věci samé končí, bylo vydáno soudcem podjatým, nic jí nebrání, aby proti takovému rozhodnutí brojila v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež jí jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici.

Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, může se domáhat zásahu Ústavního soudu.

V dané procesní situaci nelze napadené usnesení Nejvyššího správního soudu považovat za konečné rozhodnutí ve věci, neboť řízení, v jehož rámci bylo vydáno, bylo stále v běhu.

Podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka nebyla v řízení před Ústavním soudem právně zastoupena (její žádosti o určení advokáta k poskytnutí právní služby Česká advokátní komora nevyhověla), nicméně na odstranění této vady netrval, neboť na jeho závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti by ani bezvadná ústavní stížnost ničeho nezměnila.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

O námitce podjatosti soudců Tomáše Lichovníka a Radovana Suchánka nebylo třeba rozhodnout, neboť se rozhodování v posuzované věci neúčastnili.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2017 Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka