Detail rozhodnutí

I.ÚS 2208/17 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2017:1.US.2208.17.1
Datum: 8. 10. 2017
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2208/17 ze dne 10. 8. 2017

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Z. Ř., zastoupené JUDr. Václavou Baudišovou, advokátkou se sídlem Tusarova 15/1269, 170 00 Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 177/2017-126 ze dne 16. 5. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl.

10, čl.

32 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením č. j.

9 P 14/2017-88 ze dne 10.

2017 Obvodní soud pro Prahu 7 nařídil předběžné opatření, kterým upravil styk otce s nezletilou dcerou stěžovatelky tak, že je oprávněn stýkat se s ní každý sudý týden v roce od pátku 17:00 hodin do neděle 17:00 hodin s místem předání a převzetí nezletilé v jeho bydlišti.

Rozhodl tak o návrhu otce, kterým se domáhal nařízení předběžného opatření, na jehož základě by byla matce uložena povinnost předat nezletilou do jeho péče.

K odvolání otce Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí nalézacího soudu a návrhu otce vyhověl a upravil rozsah styku stěžovatelky s nezletilou.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace.

Stěžovatelka uvedla, že obvodní soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí a nedoručil jí návrh otce.

Učinil tak až na žádost její právní zástupkyně, takže stěžovatelka ve svých podáních nemohla včas a přiměřeně reagovat na strategii navrhovatele, čímž dle ní byla porušena zásada kontradiktornosti řízení v neprospěch stěžovatelky.

Městský soud pak měl dle názoru stěžovatelky zasáhnout do jejích základních práv tím, že nezletilou svěřil do péče otce a určil nepřiměřený rozsah styku nezletilé s ní.

Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno 13.

2017 a je na samém počátku, usnesení dle stěžovatelky předjímá rozhodnutí ve věci samé a na dlouhou dobu fixuje nynější stav.

Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. např. nález ze dne 21.

11.

2001 sp. zn.

IV.

ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 12.

2002 sp. zn.

III.

ÚS 394/01 či usnesení ze dne 6.

2004 sp. zn.

III.

ÚS 221/04 ] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů.

Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem.

I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.

Deficit těchto základních podmínek Ústavní soud v napadeném rozhodnutí ovšem neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v zásadě představuje snahu o revizi okolností, které vedly odvolací soud k závěru o nutnosti nařízení předběžného opatření v uvedeném rozsahu.

Z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že důvodem pro vyhovění návrhu otce byl celkový přístup stěžovatelky k řešení dosavadní situace.

Poznatky o něm soud nabyl nejen z rozhodnutí nalézacího soudu a jemu předcházejících zjištění, která již ve své době na postoj stěžovatelky ukazovala, ale též z vývoje vzájemné korespondence mezi rodiči, jakož i ze zprávy klinické psycholožky o psychologickém vyšetření nezletilé.

Ze strany soudu nejde o projev svévole, který by si žádal zásah Ústavního soudu.

Poukazuje-li stěžovatelka na dílčí procesní pochybení, ty se váží k rozhodnutí nalézacího soudu, jež ovšem bylo odvolacím soudem zcela změněno, fakticky nahrazeno.

V odvolacím řízení přitom stěžovatelka měla všechen prostor k uplatnění své argumentace, přesto nebyla úspěšná.

Nesouhlas s úvahami městského soudu však za dané situace ústavní stížnost důvodnou nečiní.

Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. srpna 2017 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu