Detail rozhodnutí

IV.ÚS 3495/15 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.3495.15.1
Datum: 16. 3. 2016
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3495/15 ze dne 16. 3. 2016

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Tomáše Bárty, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, č. j. Nco 92/2015-50, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 30.

11.

2015 ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti tak, že zákonná soudkyně není z projednávání a rozhodování věci vyloučena.

Podle stěžovatele bylo napadeným usnesením porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

4 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a rozsáhle popisuje okolnosti, které by měly svědčit o podjatosti soudkyně.

Ve vztahu k namítanému porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces uvádí, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 27.

2015 sp. zn.

ÚS 1811/14 , dostupný z http://nalus.usoud.cz) a Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15.

12.

2005 o stížnosti č.

73797/01, dostupný z http://hudoc.echr.coe.int) musí soud rozhodující o vyloučení soudce posuzovat podjatost z objektivní i subjektivní stránky.

Tvrdí, že soud tyto kritéria při svém rozhodování nezohlednil a jeho rozhodnutí tak není dostatečně odůvodněno.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže zajistit jiný orgán veřejné moci.

Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, a přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (pokud je právní řád vůbec předvídá; srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6.

2012 sp. zn.

II.

ÚS 382/12 dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz).

Jde o projev zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jí korespondujícího principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů.

Zásada subsidiarity ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).

V obecné rovině lze přitakat tvrzení, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána podjatým soudcem, který by měl být z rozhodování vyloučen.

Bude-li však stěžovatel mít za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že meritorní rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude bránit, aby takové rozhodnutí ve věci samé napadl v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a které mu jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici.

Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav trvající protiústavnosti nebyl napraven, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.

S ohledem na procesní situaci, v níž se věc nachází, Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ústavní stížnost byla podána předčasně, resp. že směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu (shodně usnesení ze dne 14. října 2013, sp. zn.

III.

ÚS 2913/13 , ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn.

III.

ÚS 2884/13 , ze dne 10. září 2015, sp. zn.

III.

ÚS 2458/15 či ze dne 30. listopadu 2015 sp. zn.

III.

ÚS 3396/15 ).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2016 Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj