Vyhledat
Zpět na vyhledávání

Detail rozhodnutí

IV.ÚS 3155/15 #1

Soud
Ústavní soud
ECLI
ECLI:CZ:US:2016:4.US.3155.15.1
Datum
5. 10. 2016
Stav textu
plný text dostupný
NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3155/15 ze dne 10. 5. 2016

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Lukáše Koudeleho, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 6, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015, č. j. 9 A 61/2015-53, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.

8.

2015, č. j.

9 A 61/2015-53, zastavil pro zpětvzetí řízení o žalobě stěžovatele podané podle § 79 s. ř. s. na ochranu proti nečinnosti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy při vyřízení žádosti o informaci.

Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; konstatoval, že v době podání žaloby žalovaný nebyl nečinný a v intencích § 60 odst.

3 s. ř. s. dospěl k závěru, že nebyla vzata zpět pro pozdější chování žalovaného, nýbrž poté, co stěžovatel nezaplatil úhradu za vyhledání informací podle § 17 odst.

1 zákona č.

106/1999 Sb., v tehdy účinném znění, a jeho žádost proto byla odložena.

Proti nákladovému výroku usnesení městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností doručenou soudu dne 26.

10.

2015, v níž navrhuje, aby jej Ústavní soud zrušil a současně stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že mu nebyly přiznány náklady řízení, přestože žalovaný vyřídil jeho žádost až po uplynutí zákonem stanovené lhůty.

Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem.

Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst.

1 téhož zákona, jelikož podle § 104 odst.

2 s. ř. s. by byla nepřípustná kasační stížnost směřující výhradně proti výroku o nákladech řízení.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje zdrženlivě; do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.

2.

2007, sp. zn.

III.

ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Takové okolnosti v projednávané věci neshledal.

Obecný soud řádně objasnil, proč rozhodl o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu; vyšel z úpravy § 60 odst.

3 s. ř. s., podle něhož nemá v případě zastavení řízení žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, ledaže vzal žalobce žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného.

Přihlédl k tomu, že stěžovatel vzal žalobu zpět poté, co v zákonné lhůtě nezaplatil úhradu za vyhledání informací, a jeho žádost proto byla podle § 17 odst.

5 věty druhé zákona č.

106/1999 Sb. odložena.

Zejména se však správně zabýval základním aspektem věci, totiž zda byly v době podání žaloby (a vzniku nákladů) vůbec splněny základní podmínky řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 s. ř. s. a vyslovil, že nikoli, neboť v té době ještě neuplynula zákonná lhůta pro vyřízení žádosti a žalovaný nebyl nečinný.

Zejména se však správně zabýval základním aspektem věci, totiž zda byly v době podání žaloby (a vzniku nákladů) vůbec splněny základní podmínky řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 s. ř. s. a vyslovil, že nikoli, neboť v té době ještě neuplynula zákonná lhůta pro vyřízení žádosti a žalovaný nebyl nečinný.

Na základě předestřených okolností dospěl k ústavně konformnímu závěru, že stěžovateli nesvědčí právo na náhradu nákladů řízení, a to ani přesto, že o žádosti bylo v konečném důsledku rozhodnuto s jistým prodlením, k němuž ovšem významně přispěl sám stěžovatel.

Ústavní soud dodává, že v minulosti opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech stěžovatele v obdobných věcech, v nichž došlo k zastavení řízení o žalobě na nečinnost správního orgánu pro zpětvzetí žaloby, přičemž stěžovatel se domáhal náhrady nákladů řízení (např. usnesení ze dne 16.

2.

2016, sp. zn.

II.

ÚS 2174/15 , nebo ze dne 27.

8.

2015, sp. zn.

I.

ÚS 2443/15 ).

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Týmž výrokem rozhodl Ústavní soud totožně i o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení; ve smyslu § 62 odst.

4 zákona o Ústavním soudu je vyhovění tomuto akcesorickému návrhu, který sdílí osud ústavní stížnosti, vyloučeno již vzhledem k výsledku řízení, neboť stěžovatel neměl ve věci úspěch.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu