Detail rozhodnutí

II.ÚS 1725/16 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2016:2.US.1725.16.1
Datum: 20. 6. 2016
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1725/16 ze dne 20. 6. 2016

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Mgr. Gabriely Kuligové, zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, AK se sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016 sp. zn. 30 Cdo 4840/2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.

2015 č. j.

57 Co 337/2014-346 a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 29.

2014 č. j.

26 C 93/2010-225 ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.

Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelčině žalobě proti žalovaným 1) Renatě Vjačkové a 2) Michaele Vjačkové Okresní soud v Opavě vyhověl a určil, že stěžovatelka je vlastnicí v rozsudku konkrétně označených nemovitostí v obci Ludgeřovice.

Proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala dovolání pouze první žalovaná, Renata Vjačková, a proto Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek toliko ve vztahu mezi ní a stěžovatelkou.

Po zjištění, že dovolání je důvodné, rozsudky soudů obou stupňů v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení § 75 odst.

1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst.

3).

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 62/95 ze dne 30.

11.

1995, N 78/4 SbNU 243).

Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity.

Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl.

4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn.

IV.

ÚS 290/03 ze dne 4.

2004, N 34/32 SbNU 321, či snesení sp. zn.

IV.

ÚS 125/06 ze dne 30.

2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení sp. zn.

III.

ÚS 1829/08 ze dne 20.

2008, usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 3256/10 ze dne 4.

2011, usnesení sp. zn.

III.

ÚS 256/11 ze dne 16.

2011 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).

Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 256/11 ).

Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojila proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byly zrušeny rozsudky soudů prvního a druhého stupně ve vztahu mezí ní a žalovanou Renatou Vjačkovou a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

V tomto rozsahu se tedy nejedná o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva.

Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy sp. zn.

IV.

ÚS 290/03 ze dne 4.

2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn.

IV.

ÚS 158/04 ze dne 4.

2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti avizovala, že ústavní stížnost doplní do 14 dnů, neboť si byla vědoma nedostatku tvrzení odůvodňujících závěr o porušení základních práv, jakož i tvrzení, proč je nutné považovat zrušující rozhodnutí dovolacího soudu za konečné.

Přestože stěžovatelka ústavní stížnost nedoplnila, nepovažoval Ústavní soud za nutné ji k tomu vyzývat či nadále vyčkávat s rozhodnutím.

Učinil tak s ohledem na konstatovanou nepřípustnost ústavní stížnosti s tím, že výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti zrušujícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [nález sp. zn.

Pl.

ÚS 29/11 ze dne 21. února 2012 (č.

147/2012 Sb. a též dostupný na http://nalus.usoud.cz)] se v projednávané věci nemůže uplatnit.

Děje se tak pouze za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" (srov. body 29 a 30 nálezu sp. zn.

Pl.

ÚS 29/11 ), shrnutě vyjádřeno, tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí.

Taková situace v projednávané věci nenastala, neboť řízení v předmětné věci (ve vztahu stěžovatelka - žalovaná Renata Vjačková) dosud neskončilo.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2016 Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka