Detail rozhodnutí

IV.ÚS 3386/14 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2015:4.US.3386.14.1
Datum: 22. 1. 2015
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3386/14 ze dne 22. 1. 2015

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Hany Čechové, zastoupené Mgr. Martinem Křivohlavým, advokátem, AK se sídlem Paní Zdislavy 418/8, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2014 č. j. 13 Co 206/2014-54, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. a zákona č. 7/2009, kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo podle ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10.

2014 č. j.

11 C 185/2013-43.

Stěžovatelka uvedla, že je jí známo, že v případě přezkumu rozhodnutí nalézacího soudu o bagatelní částce Ústavní soud zasahuje jen výjimečně, a to v případech zcela extrémních pochybení nalézacího soudu.

Stěžovatelka si není jistá, zda lze takto hodnotit rozsudek Okresního soudu Brno-venkov, a proto ho nenapadá.

Svojí ústavní stížností brojí proti usnesení odvolacího soudu, který odmítl její odvolání s odkazem na ustanovení § 202 odst.

2 o. s. ř., stanovící finanční hranici jako kritérium přípustnosti odvolání.

Stěžovatelka obsáhle argumentovala proti stanovení jakékoliv hranice bagatelity a s ústavní stížností spojila návrh opírající se o čl.

36 odst.

1 Listiny na zrušení části ustanovení zákonů novelizujících občanský soudní řád, a to zákona č.

30/2000 Sb. ve slovech "Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání," a zákona č.

7/2009 Sb. (pozn.

ÚS stěžovatelka nesprávně označila zákon číslem 30/2009 Sb.) ve slovech "V § 202 odst.

2 se částka "2 000 Kč" nahrazuje částkou "10 000 Kč", a navrhla též zrušit ustanovení § 202 odst.

2 o. s. ř., podle kterého "Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání".

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že odvolání stěžovatelky směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zavázána povinností zaplatit žalobkyni, Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, částku 213 Kč s příslušenstvím.

Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 202 odst.

2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč a k příslušenství pohledávky se nepřihlíží, Krajský soud v Brně odvolání odmítl jako nepřípustné.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení § 75 odst.

1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst.

3).

Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí.

Ustanovení § 75 odst.

1 přitom nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena.

Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelkou výslovně zaměřenou proti usnesení Krajského soudu v Brně je relevantní ustanovení § 229 odst.

4 o. s. ř., podle kterého může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání.

Důvodem zmatečnosti je soudem konstatovaný nedostatek objektivní přípustnosti odvolání; usnesení, jímž je podle § 218 písm. c) o. s. ř. odvolání odmítnuto, je možné napadnout žalobou pro zmatečnost, která je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek.

Zaměřila-li stěžovatelka svoji obranu proti rozhodnutí nalézacího soudu způsobem shora popsaným a zaměřila-li ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo její odvolání odmítnuto, má k dispozici procesní prostředek (žalobu pro zmatečnost), jehož vyčerpání je z hlediska ustanovení § 72 odst.

3 a § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu nezbytné.

K návrhu stěžovatelky na zrušení v záhlaví uvedených právních norem Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu.

Je-li totiž samotná ústavní stížnost nepřípustná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se k ústavnosti tohoto ustanovení již ve svých rozhodnutích vyjadřoval, přičemž neshledal důvod pro jeho zrušení, neboť ve vztahu k těmto (bagatelním) věcem není jednoinstanční soudní přezkum v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z ustanovení čl.

1 Ústavy a čl.

36 odst.

1 Listiny [viz např. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 101/01 ze dne 18.

2001 (U 22/22 SbNU 387), nález sp. zn.

III.

ÚS 173/02 ze dne 10.

10.

2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn.

III.

ÚS 150/03 ze dne 6.

11.

2003 (N 128/31 SbNU 149), usnesení sp. zn.

II.

ÚS 2784/13 ze dne 15.

2014, usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 2686/13 ze dne 6.

2014 a další rozhodnutí dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Návrh na zrušení části zákonů č.

30/2000 Sb., 7/2009 Sb. a 99/1963 Sb.

Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst.

1 písm. e) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2015 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu