Detail rozhodnutí

IV.ÚS 3168/15 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2015:4.US.3168.15.1
Datum: 11. 12. 2015
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3168/15 ze dne 12. 11. 2015

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Krále, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Sokolská 295, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 16. 9. 2015, č. j. 35 Co 236/2015-184, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 5. 2015, č. j. 20 P 95/2007-119, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stížností došlou dne 27.

10.

2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil z obsahu stížnosti a jejích příloh, že Okresní soud v České Lípě vydal dne 12.

2015 napadený rozsudek, kterým rozhodl, že stěžovatel je jako otec (již zletilé) dcery Anny povinen přispívat na její výživu s účinností od 1.

2015 částkou 4 500 Kč měsíčně a splácet nedoplatek na výživném za dobu od 1.

2015 do 30.

2015 ve výši 8 000 Kč.

K odvolání otce (stěžovatele) vydal Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 16.

2015 rozsudek č. j.

35Co 236/2015-184, kterým změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že výživné stanovené otci částkou 2 500 Kč měsíčně od 1.

11.

2014 zvýšil na 5 500 Kč, přičemž stěžovateli uložil povinnost platit výživné vždy do patnáctého dne v měsíci a splácet nedoplatek výživného za období od 1.

11.

2014 do 30.

2015 ve výši 33 000 Kč po 1 000 Kč měsíčně společně s běžným výživným.

Uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl touto ústavní stížností, v níž uvádí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Má za to, že postup odvolacího soudu a odůvodnění napadeného rozsudku jsou nepřípustné.

Fakticky z něj vyplývá, že "stěžovatel, stejně jako ostatně všechny podnikatelské subjekty, jsou podezřelé, že uvádějí běžně nepravdivé skutečnosti o výši svých příjmů a je na ně možno pohlížet jako na podezřelé, ne-li případně přímo kriminální živly.

Takovéto představy je přitom možno bez dalšího uvádět i v soudních rozhodnutích, neboť je zřejmě jakousi notorietou, že podnikatelé předkládají daňová přiznání neodpovídající realitě a finanční úřady jako státní orgány na to nereagují a nechávají takováto daňová přiznání bez povšimnutí, ačkoliv by šlo ze strany podnikatelských subjektů o krácení daně a naopak ze strany finančních úřadů o závažné porušování jejich povinností při ochraně zájmů státu.

Takovéto skutečnosti však u stěžovatele prokazatelně zjištěny nebyly a nebyly žádným důkazem podloženy." Stěžovatel má za to, že ze strany odvolacího soudu jde o překvapivé rozhodnutí, neboť rozhodl v neprospěch stěžovatele o podstatném zvýšení výživného, přičemž své rozhodnutí odůvodnil spekulativně a bez konkrétních podkladů.

Pokud jde o výši příjmů uváděných stěžovatelem, nelze přehlížet skutečnost, že do výdajů se započítávají i věci osobní spotřeby, takže došlo spíše k nepochopení, co je skutečným příjmem nebo výdajem a co je příjmem z podnikání.

Na základě rozhodnutí soudu bude stěžovatel nucen podstatně omezit příspěvky oprávněné hrazené mimo přiznané výživné, které matka jeho dcery navíc od stěžovatele nepopírá.

Hlavním úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů; není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.

Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Takové pochybení však obecným soudům podle závěru Ústavního soudu v nyní posuzovaném případě vytknout nelze.

Stěžovatel uvádí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny, aniž by však specifikoval, v čem konkrétně namítané porušení má spočívat.

V řízení vyvolaném předmětnou stížností zůstává většina argumentů stěžovatele v rovině polemiky neúspěšného a nespokojeného účastníka řízení se skutkovými a právními závěry obecných soudů; namítá zejména, že soudy špatně vyhodnotily důkazy (zejm. daňová přiznání) ve vztahu k jeho příjmům z podnikání a posoudily chybně po právní stránce jeho možnosti a schopnosti přispívat na výživu dítěte ve smyslu § 913 obč. zák.

Takto pojatou stížnost však Ústavnímu soudu nezbylo, než jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Hodnocení možností a schopností povinného, jakož i odůvodněných potřeb oprávněného, je ve věcech určení výživného výlučně na obecných soudech.

Ústavnímu soudu není zřejmé, z jakých důvodů stěžovatel dospěl k závěru, že na něj soudy pohlížejí jako na "kriminální živel" a zaměňuje své daňové povinnosti s povinností přispívat na výživu dcery podle svých objektivních možností a schopností.

Jedna věc je povinnost daňového subjektu platit daně a druhá platit výživné podle kritérií, jež v § 913 stanoví občanský zákoník (dříve zákon o rodině).

Základ daně uvedený v daňovém přiznání, konkrétní účetní položky, příjmy a výdaje, zajímají v daňovém řízení příslušný finanční úřad; soud však pro účely určení výživného zkoumá celkové poměry účastníka, hodnotí, jaké příjmy by mohl objektivně vzato dosáhnout, jaké další skutečnosti (majetek movitý i nemovitý, zdravotní stav, ostatní povinnosti) jeho celkové poměry ovlivňují, přičemž je třeba zdůraznit, že vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je primární a předchází všem povinnostem ostatním (včetně povinnosti plnit závazky z podnikání).

Obecné soudy v tomto případě provedené důkazy řádně zhodnotily, vzaly v úvahu i odůvodněné potřeby již zletilé dcery stěžovatele, která ještě není schopna samostatné obživy, jakož i skutečnost, že od poslední úpravy uplynula značná doba a stěžovateli odpadla vyživovací povinnost k jeho druhé dceři.

V žádném případě se z jejich strany nejednalo o excesivní postup, který by měl vést Ústavní soud k mimořádnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

V uložení povinnosti platit na výživu zletilé studentky gymnázia částku 5 500 Kč měsíčně (při všech prokázaných potřebách povinné a dnešních poměrech) porušení ústavních práv stěžovatele rozhodně spatřovat nelze.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu