Detail rozhodnutí

III.ÚS 3354/14 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2015:3.US.3354.14.1
Datum: 1. 8. 2015
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3354/14 ze dne 8. 1. 2015

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Julia Hrma, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem v Prostějově, Sádky 1605/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2014 č. j. 8 Afs 65/2013-52, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Generální finanční ředitelství (dále jen "žalovaný") rozhodnutím ze dne 16.

2012 č. j.

13392/12-3211-010435 zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 6.

11.

2011 č. j.

5935/11-1300, kterým nebyla povolena obnova řízení ve věci dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2004 až prosinec 2004, leden 2005 až červenec 2005 a září 2005 až prosinec 2005, neboť nebyl shledán uplatněný zákonný důvod pro její povolení dle § 117 odst.

1 písm. b) daňového řádu.

O žalobě proti rozhodnutí žalovaného rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17.

2013 č. j.

10 Af 494/2014-50 tak, že ji jako nedůvodnou zamítl.

K tvrzení stěžovatele, že důvod pro povolení obnovy řízení naopak dán byl, neboť spisový materiál, z nějž správce daně při vydání dodatečných platebních výměrů vycházel, byl "zmanipulovaný" (nebyla v něm obsažena záznamní povinnost, na níž byl založen výsledek kontrolního šetření), soud v odůvodnění uvedl, že se správní soudy námitkou neexistence záznamní povinnosti opakovaně již dříve zabývaly, a dospěly k závěru, že správce daně záznamní povinnost stěžovatele k dispozici měl, a ani z protokolu o hlavním líčení v trestní věci stěžovatele (sp. zn.

6 T 213/2010) výslovně nevyplývá, že by tomu tak nebylo.

K námitce, že správce daně měl k tvrzení o zmanipulovaném spisovém materiálu vyslechnout jako svědky pracovníky správce daně J.

Heisenbergera a G.

Polesovou, soud uvedl, že stěžovatel výslech těchto svědků v návrhu na obnovu řízení nenavrhl a správce daně neměl sám (s ohledem na dřívější rozhodnutí soudů) důvod tak učinit; tento důvod nebyl založen ani zvukovým záznamem z hlavního líčení, jehož autenticitu žalovaný zpochybnil.

Krajský soud též vyložil, že navržený výslech svědků nelze považovat za nové důkazy v řízení, neboť jej bylo možné provést již v původním řízení, pročež nejde (ani) o novotu ve smyslu § 117 odst.

1 písm. a) daňového řádu.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud kasační stížnost, kterou proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal, zamítl.

K zásadní otázce, zda navržené svědecké výpovědi J.

Heisenbergera a G.

Polesové mohly založit důvod, pro který by řízení mělo být obnoveno, přisvědčil krajskému soudu, že tyto osoby mohly být jako svědci vyslechnuty již v "původním" daňovém řízení, a tudíž jejich výpovědi nemohou být důvodem k jeho obnovení.

Navíc již v "původním" daňovém řízení stěžovatel tvrdil, že správce daně neměl k dispozici jeho záznamní povinnost k DPH a proto již tam mohl navrhnout svědecké výpovědi k důkazu.

Úvaha stěžovatele, že J.

Heisenbergera nebylo možno vyslechnout jako svědka v "původním" daňovém řízení pro jeho pracovní poměr u správce daně a že "první příležitostí" k tomu bylo hlavní líčení v trestní věci, je podle kasačního soudu neopodstatněná, neboť jako svědek musí pravdivě v daňovém řízení vypovídat jakákoliv osoba.

Uzavřel proto, že pokud bylo provedení tohoto důkazu v "původním" daňovém řízení možné, nelze se jej dovolávat jako skutečnosti, která by mohla vést k obnově řízení.

Obdobně jako krajský soud proto neshledal ani zde oprávněným stěžovatelův návrh, aby výslech J.

Heisenbergera byl v nynějším řízení proveden, a námitku, že ani žalovaný ani krajský soud výslech tak neučinily, posoudil jako nedůvodnou.

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") rozhodnutí kasačního soudu zrušil.

V podrobnostech namítá, že obecné soudy "opomenuly provést" důkaz svědeckou výpovědí J.

Heisenbergera k prokázání splnění podmínky pro obnovu řízení "a sice že rozhodnutí bylo učiněno na základě zmanipulovaného spisového materiálu", přičemž odmítnutí provedení důkazu řádně neodůvodnily.

Setrvává v názoru, že svědecká výpověď "by byla novým důkazem, který nebylo možné bez zavinění stěžovatele provést v řízení před správcem daně", přičemž tento důkaz, jehož "vypovídací hodnota... by byla rozhodující", by byl s to potvrdit, že správci daně záznamní povinnost nepředložil.

Napadené rozhodnutí je současně i nepřezkoumatelné, neboť obecné soudy se dostatečně nezabývaly otázkou, proč není dán důvod obnovy dle § 117 odst.

1 písm. b) daňového řádu, jestliže "smísily" při svém rozhodování důvody obnovy dle § 117 odst.

1 písm. a) a dle písm. b) tohoto ustanovení, když konstatovaly, že důkaz výslechem tohoto svědka mohl být proveden již v původním řízení.

Jeho důkazní návrh však směřoval k prokázání teze o nepředložení záznamní povinnosti, a tedy k naplnění důvodu obnovy dle § 117 odst.

1 písm. b) daňového řádu, a tudíž není relevantní, zda mohl či nemohl být uplatněn již dříve (novota důkazu či tvrzení).

Současně má i za to, že není vyloučen ani důvod pro obnovu řízení dle § 117 odst.

1 písm. a) daňového řádu, neboť po nabytí právní moci rozhodnutí vskutku vyšel najevo nový důkaz "zjištěný svědeckou výpovědí J.

Heisenbergera a G.

Polesové" v trestním řízení, jenž nemohl být právě pro jejich postavení jako úředních osob v daňovém řízení uplatněn dříve.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se námitka stěžovatele - hodnocená v ústavněprávní rovině - nemůže spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (čl.

36 odst.

1 Listiny), což činí zejména tvrzením, že soudy opomenuly provést důkaz svědeckou výpovědí, resp. jeho odmítnutí řádně neodůvodnily, jakož i tím, že jejich rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění.

Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením, že nebyl v řízení před správními soudy proveden navržený důkaz (svědecká výpověď), je v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů se dostatečně podávají důvody, pro které soudy - poté co navržený důkaz podrobily hodnocení ohledně jeho významu pro posouzení důvodů pro obnovu daňového řízení - k jeho provedení nepřistoupily.

O situaci tzv. opomenutých důkazů tak jít z povahy věci nemůže (srov. v obecné rovině sp. zn.

ÚS 733/01 ,

III. ÚS 569/03

IV. ÚS 570/03

II. ÚS 418/03

a další). Výtce nedostatku řádného odůvodnění též přisvědčit nelze. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že se v nich oba soudy dostatečným způsobem s námitkami stěžovatele vypořádaly, přičemž zejména krajský soud stěžovateli dostatečně a logicky objasnil důvody pro které neshledal rozhodnutí žalovaného nezákonným a zdůvodnil, proč jeho tvrzení ohledně "zmanipulovaného spisu", na jehož podporu navrhoval jako důkaz protokol z hlavního líčení získané v jiném (trestním) řízení a domáhal se výslechu tam označených osob, nezakládají důvod pro obnovu řízení dle § 117 odst. 1 písm. b) daňového řádu, a nad rámec toho mu též vysvětlil, že vznesené tvrzení nezakládá ani důvod dle § 117 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Též Nejvyšší správní soud se kasačními námitkami stěžovatele v dostatečné míře (přihlédnutím k jejich obsahu) zabýval a vypořádal se s nimi adekvátně a předvídatelně, jestliže stěžovateli objasnil důvody, pro které přisvědčil krajskému soudu, že navržení svědci mohli být ke tvrzením ohledně neexistence záznamní povinnosti v daňovém spisu vyslechnuti již v "původním" daňovém řízení, a tudíž jejich výpovědi nemohou být nyní efektivním důvodem obnovy řízení; tím je řečeno, že tak kasační soud učinil mimo možnosti ústavněprávně relevantní kritiky z libovůle či jiného excesu (nad rozhodný rámec lze konstatovat, že i "podústavně" správně). Není přitom pochyb o tom, že toliko právě námitku neprovedení důkazu výslechem svědka v daňovém a soudním řízení stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil. Namítá-li stěžovatel nyní, že soudy "smísily" důvody obnovy dle § 117 odst. 1 písm. a) a dle písm. b) daňového řádu, není pochyb, že (i z výše uvedeného) tuto výtku právě krajskému soudu připínat nelze. Ohledně posouzení věci kasačním soudem je pak zjevné, že zaměřil-li se ve svém odůvodnění na otázku, zda bylo provedení důkazu svědeckou výpovědí v "původním" daňovém řízení možné, zabýval se právě kasační námitkou tak, jak mu ji stěžovatel ve stížnosti předestřel, aniž by (stěžovatel) toto své tvrzení ukotvil konkrétně k tomu kterému důvodu obnovy. Bylo tak především věcí stěžovatele, aby se v kasační stížnosti jednoznačně vyjádřil, kterým závěrům krajského soudu ohledně jednotlivých důvodů obnovy oponuje a vytvořil tím soudu kasačnímu potřebný prostor pro požadované posouzení. Ústavní soud, aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů žalovaného i správních soudů ohledně naplnění zákonných podmínek pro obnovu řízení dle § 117 odst. 1 písm. a), b) daňového řádu, proto pokládá za adekvátní uzavřít, že - oproti názoru stěžovatele - v dané věci přítomnost kvalifikovaného excesu neshledal, čímž své možnosti má za vyčerpané. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu