Detail rozhodnutí

III.ÚS 2763/15 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2015:3.US.2763.15.1
Datum: 22. 10. 2015
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2763/15 ze dne 22. 10. 2015

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Jozefa Petríka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 39 Co 158/2015 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 26 C 235/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl.

1 a čl.

36 odst.

1 a 3 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl.

5 odst.

5 a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ustanovení čl.

1 odst.

1 Dodatkového protokolu č.

1 k Úmluvě a ustanovení čl.

89 odst.

2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora označená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Obvodní soud pro Prahu 2 rubrikovaným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se proti žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhal zaplacení částky 21 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nezákonné věznění (usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28.

2013 sp. zn.

0 Nt 1811/2013 byla vyslovena stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci podle zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci).

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil.

Soud prvního stupně stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že ji podal po uplynutí promlčecí doby stanovené v ustanovení § 32 odst.

3 (ve spojení s ustanovením § 35 odst.

1) zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č.

82/1998 Sb."); jelikož rozhodnutí o rehabilitaci nabylo právní moci dne 9.

2013, měla být žaloba podána nejpozději dne 9.

2014, avšak stěžovatel tak učinil až dne 23.

2014, a žalovaný námitku promlčení vznesl.

V odůvodnění rozsudku pak soud odkázal i na právní názory vtělené do nálezu Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 3438/11 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.

30 Cdo 21/2010.

Odvolací soud shledal právní závěry prvoinstančního soudu za správné, odvolávaje se dále na nález Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 662/12 .

Přestože je podstatou projednávané věci (toliko) otázka (délky) promlčecí doby, shledává stěžovatel ústavněprávní rozměr své věci v legitimním očekávání, jež mu mělo vzniknout v důsledku řady závazných nálezů Ústavního soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje (a uváděl to již v řízení před obecnými soudy), že na daný případ je třeba aplikovat ustanovení § 24 odst.

2 zákona o soudní rehabilitaci, jež stanovuje promlčecí dobu tříletou; dle jeho názoru přitom není rozhodné, zda do souzené věci dopadají závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn.

30 Cdo 1770/2012, neboť podle něj se použije obecná občanskoprávní tříletá promlčecí doba, tedy doba stejně dlouhá jako je tomu podle ustanovení § 24 odst.

2 zákona č.

119/1990 Sb.; v obou případech tak je namístě závěr, že stěžovatelův nárok promlčen není.

V důsledku toho měl legitimní očekávání, že svůj nárok může u soudu uplatnit v této promlčecí době, a tomuto závěru svědčí i nálezy Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 819/15 a sp. zn.

ÚS 723/15 .

Oba rozhodující soudy nadto aplikovaly ustanovení § 32 odst.

3 zákona č.

82/1998 Sb., přestože takový postup výslovně vylučuje ustanovení § 36 tohoto zákona.

V ústavní stížnosti konečně stěžovatel zpochybňuje přiléhavost odkazů na soudy označená rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu; připomíná pak, že předmětem věci sp. zn.

IV.

ÚS 662/12 otázka promlčecí doby nebyla a ve věci sp. zn.

ÚS 3438/11 ponechal Ústavní soud otázku posouzení její délky (v rehabilitačních sporech) Nejvyššímu soudu, jenž ji vyložil v rozsudku sp. zn.

30 Cdo 1770/2012 tak, že je dobou tříletou.

Odvolávat se na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.

30 Cdo 21/2010 je potom dle názoru stěžovatele nepřípadné, neboť se netýká rehabilitační věci.

Ústavní soud je podle ustanovení čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č.

404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu".

Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný i tehdy, jestliže ústavní stížností předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, resp. námitky tam vznesené, v ústavněprávní rovině neobstály.

Tak je tomu i v případě posuzované věci.

Podstatou projednávané věci je stěžovatelův nesouhlas s tím, že obecné soudy při posouzení žalovanou vznesené námitky promlčení aplikovaly ustanovení § 32 odst.

3 zákona č.

82/1998 Sb., přestože dle jeho názoru měly aplikovat ustanovení § 24 odst.

2 zákona č.

119/1990 Sb., případně vyjít z obecné občanskoprávní tříleté promlčecí doby.

Touto výkladovou otázkou, stejně jako otázkou stěžovatelem akcentovaného legitimního očekávání, se však již Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 28.

2015 sp. zn.

ÚS 737/15 (tamní stěžovatel byl zastoupen týmž advokátem, který vystupuje i v projednávané věci), a dospěl k závěrům, jež stěžovateli nesvědčí (jeho zástupci jsou známy).

S tam přijatým řešením se Ústavní soud již dříve ztotožnil, jmenovitě v usnesení ze dne 1.

10.

2015 sp. zn.

III.

ÚS 2762/15 .

Za této situace postačí na odůvodnění obou těchto rozhodnutí - ve prospěch posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné (viz výše) - již jen odkázat, což - vzhledem k jejich všeobecné dostupnosti - zde Ústavní soud činí.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nález sp. zn.

ÚS 3438/11 ponechal otázku délky promlčecí doby otevřenou (pro posouzení Nejvyšším soudem, jenž ji vyřešil v rozsudku sp. zn.

30 Cdo 1770/2012), je namístě připomenout, že tam vyslovené závěry na stěžovatelovu věc nedopadají, jestliže rozhodující skutečnosti nastaly před účinností ustanovení § 32 odst.

3 zákona č.

82/1998 Sb.

Co do námitky zásahu do jemu svědčícího legitimního očekávání (na nabytí majetku v podobě náhrady za nemajetkovou újmu), lze se opět omezit jen na odvolání na názory, vyjádřené v nyní odkazovaných rozhodnutích Ústavního soudu.

Totéž platí o stěžovatelem dovolávaných nálezech sp. zn.

ÚS 819/15 a

I. ÚS 723/15

, resp. nedostatku jejich průmětu do dané věci. Z uvedených důvodů přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ústavní soud podle tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu