Detail rozhodnutí

IV.ÚS 4020/13 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.4020.13.1
Datum: 27. 2. 2014
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 4020/13 ze dne 27. 2. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou, AK se sídlem Údolní 61, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013 č. j. 8 Tdo 283/2013-30, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl.

37 odst.

3 ve spojení s čl.

36 odst.

1 a čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného usnesení, jímž Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst.

1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.

11.

2012 sp. zn.

8 To 439/2012 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23.

2012 sp. zn.

12 T 4/2012, podle ustanovení § 265k odst.

2 tr. řádu současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a podle ustanovení § 265l odst.

1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Stěžovatel, který měl v trestním řízení postavení obviněného, poukázal na ustanovení § 241 odst.

1 občanského soudního řádu, podle kterého, není-li stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem.

Stěžovatel tvrdil, že v dovolacím řízení platně zastoupen nebyl, neboť advokátce JUDr.

Leoně Grumlíkové, která byla označena jako jeho právní zástupce, nikdy plnou moc k zastupování v dovolacím řízení neudělil.

Stěžovatel kritizoval Městský soud v Brně, který se jako soud prvního stupně měl pokusit tento nedostatek napravit postupem podle ustanovení § 104 odst.

2 o. s. ř.

Pokud tak neučinil a přesto Nejvyšší soud ve věci samé rozhodl, jde podle stěžovatele o postup nezákonný, v rozporu s jeho právem na právní pomoc.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení § 75 odst.

1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst.

3).

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 62/95 ze dne 30.

11.

1995, N 78/4 SbNU 243).

Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity.

Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl.

4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn.

IV.

ÚS 290/03 ze dne 4.

2004, N 34/32 SbNU 321, či snesení sp. zn.

IV.

ÚS 125/06 ze dne 30.

2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení sp. zn.

III.

ÚS 1829/08 ze dne 20.

2008, usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 3256/10 ze dne 4.

2011, usnesení sp. zn.

III.

ÚS 256/11 ze dne 16.

2011 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).

Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 256/11 ).

Podanou ústavní stížností stěžovatel brojil proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o jeho dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, zamítajícímu odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně, jímž byl obviněný stěžovatel uznán vinným a byl mu uložen trest.

Nejvyšší soud posoudil dovolání jako přípustné, podané osobou oprávněnou (stěžovatel podal dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr.

Leony Grumlíkové), v zákonné lhůtě, splňující obligatorní náležitosti obsahu dovolání a po jeho posouzení též důvodné pro vady důkazního řízení a nedostatečného posouzení jednání stěžovatele i z hlediska subsidiarity trestní represe a zásady "ultima ratio".

Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn.

12 T 4/2012, ověřil, že stěžovatel byl při podání dovolání zastoupen právní zástupkyní Leonou Grumlíkovou, což plně odpovídalo požadavku ustanovení § 265d odst.

2 věty první tr. řádu, podle kterého obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce.

V předmětném trestním spisu je založena plná moc ze dne 8.

2010 a další plná moc ze dne 8.

2 2013, obě vystavené stěžovatelem a akceptované advokátkou, která je zmocněna k tomu, aby stěžovatele "ve všech právních věcech" zastupovala a vykonávala veškeré úkony ...", na základě plné moci ze dne 8.

2013 připojené k dovolání je zřejmé, že je udělena jako "zvláštní plná moc k zastupování před Nejvyšším soudem České republiky ve věci dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j.

8 To 439/2012-386 ze dne 20.

11.

2012 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně č. j.

12 T 4/2012-346 ze dne 23.

2012." Z obsahu trestního spisu bylo navíc zřejmé, že stejná advokátka vystupovala jako stěžovatelova obhájkyně již v průběhu celého předchozího trestního řízení.

Za výše popsaného skutkového stavu nemohla vzniknout žádná rozumná pochybnost o tom, že advokátka JUDr.

Leona Grumlíková vystupovala při podání dovolání v procesní roli obhájkyně, což bylo doloženo přiloženou plnou mocí.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani ta skutečnost, že v dovolání byl použit termín "právní zástupkyně", protože ze všech souvislostí je naprosto zřejmé, že tento širší pojem vyjadřuje i pojem "obhájce", použitý v ustanovení § 265d odst.

2 tr. řádu.

Stěžovatelovu argumentaci opírající se o ustanovení občanského soudního řádu Ústavní soud považoval za zmatečnou, neboť postup v trestním řízení upravuje trestní řád (§ 1 tr. řádu), a nikoliv pravidla, jimiž je upraven civilní proces.

S ohledem na to, že věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva.

Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy sp. zn.

IV.

ÚS 290/03 ze dne 4.

2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn.

IV.

ÚS 158/04 ze dne 4.

2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další).

Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, vycházející z nálezů sp. zn.

Pl.

ÚS 29/11 ze dne 21.

2012 (147/2012 Sb.) a sp. zn.

II.

ÚS 2371/11 ze dne 18.

2012 se v nyní posuzované věci pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2014 Milada Tomková, v. r. soudce zpravodaj