Detail rozhodnutí

IV.ÚS 1249/14 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.1249.14.1
Datum: 6. 11. 2014
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1249/14 ze dne 11. 6. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Michala Šotoly, zastoupeného Mgr. Monikou Zatloukalovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Veleslavínova 7, proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru občansko-správního ze dne 9. 1. 2012 č. j. MCP8 009337/2012, rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravy ze dne 5. 4. 2012 č. j. MHMP 501224/2012, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2013 č. j. 1 A 35/2012-36 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 4 As 143/2013-35, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí pro údajné porušení čl.

90 Ústavy a čl.

2 odst.

2, čl.

4, čl.

36, čl.

37 odst.

1 a čl.

40 Listiny základních práv a svobod.

Magistrát hlavního města Prahy napadeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru občansko-správního, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 23 odst.

1 písm. f) zákona č.

200/1990 Sb., o přestupcích.

Tohoto přestupku se stěžovatel dopustil tím, že jako řidič vozidla taxislužby odmítl strážníkům Městské policie hl. m.

Prahy předložit doklady, které podle zákona č.

111/1994 Sb., o silniční dopravě, musí být při provozování taxislužby ve vozidle, přestože byl k jejich předložení vyzván podle § 11 odst.

1 písm. c) zákona č.

553/1991 Sb., o obecní policii, a neumožnil tak hlídce městské policie provést kontrolu těchto dokladů.

Za tento přestupek mu správní orgán prvního stupně uložil pokutu ve výši 8 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení.

Proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl.

Nejvyšší správní soud posléze podanou kasační stížnost stěžovatele také zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem.

Trvá na tom, že strážníci městské policie nebyli oprávněni k jeho kontrole a správní orgán prvního stupně nebyl oprávněn jeho údajný přestupek projednávat a rozhodnout o něm.

Stěžovatel dále uvádí, že správní orgány i soudy nesprávně a nedostatečně posoudily námitku absence poučení stěžovatele před kontrolou, zejména ohledně práva odepřít výpověď.

Namítá, že k jeho kontrole neexistoval žádný důvod a postup strážníků považuje za šikanozní.

Uvádí, že samotná skutečnost, že doklady nepředložil, ještě neznamená, že by je neměl či je neměl v pořádku.

Stěžovatel má za to, že vydanými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl celou řadu námitek a polemizuje tak s právními názory Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu.

V podstatě nesouhlasí se žádným ze závěrů obou správních soudů.

Všechny námitky, uvedené v ústavní stížnosti, již uplatnil v rámci předchozího soudního řízení, tj. v žalobě i v kasační stížnosti.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu však - s ohledem na ustanovení čl.

83 Ústavy -nepřísluší.

Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti.

Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci vyplývá, že není oprávněn "přehodnocovat" právní posouzení provedené ostatními soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval.

Jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich rozhodnutí, ale to, zda postupovaly ústavně konformním způsobem.

Ústavní soud necítí potřebu se podrobně vyjadřovat k jednotlivým argumentům stěžovatele, které již uplatnil v řízení před kasačním soudem, neboť ten se ve svém rozhodnutí se všemi námitkami stěžovatele náležitě a v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního zabýval a svůj postup řádně odůvodnil.

Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyjádřil jak k námitce týkající se pravomoci městské policie ke kontrole řidičů taxislužby, k tvrzení o neexistenci důvodu pro jeho kontrolu, tak i k námitce absence poučení před provedením kontroly strážníky.

Tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv jsou v podstatě vyjádřením nesouhlasu s právním názorem správních orgánů a soudů v jeho věci a pokračováním v polemice s nimi.

Stěžovatel měl a také nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého tvrzeného práva.

Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2014 JUDr.

Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu