Detail rozhodnutí

III.ÚS 3324/13 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:3.US.3324.13.1
Datum: 13. 3. 2014
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3324/13 ze dne 13. 3. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Pure Power s. r. o., se sídlem v Brně, Údolní 420/13, Brno, zastoupeného Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 7 Afs 31/2013-35, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2013 č. j. 10 Af 556/2012-28, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2012 č. j. 6018/12-1200, a rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2012 č. j. 127802/12/077910302673 a ze dne 15. 5. 2012 č. j. 312639/12/077910302673, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl.

11 a čl.

36 odst.

1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a soudů, vydaná v daňovém řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žaloby stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích, kterými bylo rozhodnuto o jeho stížnostech na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle § 237 odst.

4 zákona č.

280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád").

Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele, kterou proti rozhodnutím krajského soudu podal.

V odůvodnění uvedl, že právní otázkou protiústavnosti právní úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření dle § 7a až § 7i zákona č.

180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen "zákona č.

180/2005 Sb."), se zabýval v řadě (označených) rozhodnutí a ani nyní neshledal důvod, aby se od závěrů tam vyslovených odchýlil.

Podle soudu měl stěžovatel (nyní uplatněný) požadavek zohlednění individuálních okolností ve vztahu tvrzení o likvidační povaze odvodu uplatnit již v daňovém řízení; pokud však žalobní námitky směřoval (toliko) vůči protiústavnosti zákonné úpravy, nelze nyní krajskému soudu vytýkat, že k jeho finanční situaci nepřihlédl.

Ku podpoře závěrů o souladu stanovení odvodu s ústavním pořádkem soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn.

Pl.

ÚS 17/11 .

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se správní soudy řádně nezabývaly v žalobě uplatněnou námitkou jeho hospodářské situace, resp. že Nejvyšší správní soud s poukazem na ustanovení § 75 s. ř. s. dovodil, že tak učinit ani nemohly, jestliže námitku "rdousícího efektu" neuplatnil již dříve v daňovém řízení.

Stěžovatel tvrdí, že i kdyby tak již předtím v daňovém řízení učinil, nemohl by k ní, ani k jiným argumentům ohledně případné neústavnosti odvodu, žalovaný ani správce daně přihlédnout, neboť jim nepřísluší rozhodovat o souladu či rozporu jakéhokoliv zákona s Listinou, nehledě na to, že tzv. rdousící efekt byl zmíněn Ústavním soudem až v nálezu ze dne 15.

2012 sp. zn.

Pl.

ÚS 17/11 , tj. po skončení daňového řízení.

Podle stěžovatele by tudíž na tuto specifickou situaci nemělo být aplikováno ani ustanovení § 75 s. ř. s., resp. by nemělo být vykládáno v neprospěch daňového subjektu, jestliže "tato argumentace kruhem, kdy daňové i soudní orgány odmítají posoudit individuální situaci stěžovatelky s odvoláváním se na různá ustanovení platných zákonů, je v dané situaci příliš formalistická a v rozporu s dobrými mravy".

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiných ústavních stížnostech téhož stěžovatele v obdobné právní věci, které Ústavní soud již dříve usneseními ze dne 30.

2014 sp. zn.

III.

ÚS 3177/13 , ze dne 27.

2014 sp. zn.

ÚS 3323/13 a ze dne 5.

2014 sp. zn.

IV.

ÚS 3204/13 odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v dané věci; jejich podrobná zdůvodnění jsou stěžovateli známa, a proto postačí na ně toliko odkázat.

Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - i v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2014 Jan Filip v. r. předseda senátu